Můžeš

Čtení pro ty, kteří se nevzdávají. Už od roku 1992 je Můžeš svědkem změn, které doprovázely život nejen smyslově, mentálně či fyzicky handicapovaných lidí. Chceme inspirovat, pomáhat a rozsvěcovat na témata i souvislosti, které jinde nenajdete, přesto, že se týkají nás všech. Chceme také přibližovat oba světy –lidí s postižením a těch, kteří zatím žádné postižení nemají. Hranice je přeci velmi tenká – a přesto na sebe lidé z obou stran často nedohlédnou. Mnohdy se tak připravují o možnost si porozumět a možná udělat ten jeden krok navíc, jeden krok k lepšímu.

Strana 13

13

REFLEKTOR / ARCHITEKTURA BEZ BARIÉR

Text: RADEK MUSÍLEK

Foto: MILAN JAROŠ

„Obecně vžitá představa je, že bezba-

riérovost představuje pouhá absen-

ce schodů. To je však veliký omyl,“

říká na úvod Tereza Švárová, kterou

v pohledu na svět formovalo, že má

mladší sestru Marii (21), jež se v dů-

sledku rozštěpu páteře od dětství

pohybuje na vozíku. „Maruška vede

aktivní život, studuje vysokou školu

a rozhodně nechce sedět uzavřená

někde v koutě. Bezbariérový veřejný

prostor je podmínkou toho, aby se jí

to dařilo. Díky ní mám bohaté zkuše-

nosti s tím, na jaké problémy v kaž-

dodenním životě naráží,“ říká mladá

žena, která vystudovala architekturu

na Českém vysokém učení technic-

kém v Praze. Tam také dokončuje

svoje doktorské studium a vedle

další práce se věnuje i pedagogické

činnosti. Uvědomuje si, jak užitečné

by bylo, kdyby podobné zkušenosti

alespoň v omezené míře získali také

budoucí architekti.

Na několik úskalí jsme narazili

i během krátké procházky centrem

Prahy z Palackého náměstí po ná-

břeží na Národní třídu. V průběhu

jednoho a půl kilometru jsou v pra-

xi vidět běžné nešvary tuzemských

měst. Hned na začátku jde o chybě-

jící nájezd na nejbližším přechodu

u začátku Palackého mostu. Exis-

tuje sice bezbariérová možnost po

náměstí, je však delší a vyžaduje

chvilku hledání nebo místní znalost.

„To je pro pohyb s vozíkem naprosto

typické. Musíte improvizovat a zjiš-

ťovat, kudy to půjde, případně jestli

vůbec,“ přitakává Michaela Wold-

řichová, jejíž bratr Samuel (17) má

dětskou mozkovou obrnu. Jako pří-

klad takové neintuitivní trasy se nám

všem vybaví přestup mezi linkami

pražského metra na Muzeu, typická

ukázka absence přehledného ozna-

čení cesty. Výtahem se musí vyjet

na povrch, a klikatě urazit odhadem

Do koupelny to stačí

Bezbariérovost je stejně komplexní

problematika jako urbanismus

nebo územní plánování, autorům

však často chybí osobní zkušenost.

Na tom se shoduje architektka

Tereza Švárová (30) ijejí studentka

Michaela Woldřichová (25). Obě mladé

ženy spojuje nejen tvorba architektury,

ale také fakt, že mají sourozence

stělesným postižením.

Michaela Woldřichová (vlevo) a Tereza Švárová jsou zvyklé přemýšlet o veřejném prostoru i z pohledu vozíčkáře.