Strana 40
ŽIVOT / PŘÍBĚH
přispět na mistrovství světa.“ Jak
přiznává, bez této finanční injekce
by zřejmě do Janova vůbec nemohli
odcestovat, protože už předchozí se-
zona dala rodinným úsporám zabrat.
„My jsme nikdy o nic nežádali, pro-
tože buď jsme na to měli, nebo nám
někdo pomohl, ale teď vidím, že to
dává smysl. Že všechny ty roky, co
jsme pracovali na tom, aby Kája byla
v co nejlepším zdravotním stavu, se
teď vrací. Že to dává smysl a asi proto
nám lidé pomohli.“
KONEČNĚ IKAMARÁDI
Letošní rok je pro Karolínu Dvořáč-
kovou doslova snový. Vedle úspě-
chů na tanečním parketu konečně
poznala, jaké to je, když její vozík
není ve škole problém. Nejprve cho-
dila do školy libereckého Jedličkova
ústavu, kde však většina spolužáků
měla daleko závažnější postižení,
a neměla se s kým kamarádit. Od
sedmé třídy pak navštěvovala běž-
nou základní školu v liberecké části
Harcov. „To už bylo pozdě, oni tam
měli svůj kolektiv a já jsem ho na-
rušovala, takže jsem tam byla vlast-
ně bez přátel,“ nechce se k té době
příliš vracet Karolína, která od září
studuje obor čalouník na Střední
škole pro sluchově postižené v Pra-
ze-Smíchově. „Jsem nadšená, tady
mám přátele, jsme ve třídě dva sly-
šící, ale všichni jsou super a cítím
se tady moc dobře,“ je spokojená
mladá slečna, která bydlí na inter-
nátu a každé úterý jezdí na Petřiny
trénovat svůj milovaný tanec.
Jednou by se chtěla podívat do Ja-
ponska, jak tam trénují, protože to
dělají úplně jinak než tady, prozra-
zuje svůj sen, jehož realizace nebude
tak jednoduchá. Naproti tomu přání
maminky Veroniky se pomalu začí-
ná naplňovat. „Já bych si hrozně přá-
la, aby Kája jednou byla plnohodnot-
ný člen této společnosti, aby to byla
sebevědomá holka, která má sice
problém s nohama, ale nic víc.“
Věčně usměvavé
dívce dává
tanec nové
přátele iživotní
zkušenosti.