Můžeš

Čtení pro ty, kteří se nevzdávají. Už od roku 1992 je Můžeš svědkem změn, které doprovázely život nejen smyslově, mentálně či fyzicky handicapovaných lidí. Chceme inspirovat, pomáhat a rozsvěcovat na témata i souvislosti, které jinde nenajdete, přesto, že se týkají nás všech. Chceme také přibližovat oba světy –lidí s postižením a těch, kteří zatím žádné postižení nemají. Hranice je přeci velmi tenká – a přesto na sebe lidé z obou stran často nedohlédnou. Mnohdy se tak připravují o možnost si porozumět a možná udělat ten jeden krok navíc, jeden krok k lepšímu.

Strana 33

33

První rok po nehodě strávil v ne-

mocnici, nejprve v Plzni, pak v ne-

dalekém Rakovníku. Náročné to bylo

hlavně psychicky. Hodně si vyčítal,

co způsobil svým blízkým, a ačkoliv

se s novou situací postupně všichni

sžívají, stále bere léky a je v péči psy-

chologa. „Špatně snáším, že nemůžu

pomáhat dětem a manželce, naopak

potřebuji neustále něčí péči já,“ svě-

řuje se muž, který býval velmi čino-

rodý. I venkovský dům, v němž celá

rodina žije, vybudoval z převážné

části svépomocí. Dnes může být vel-

mi rád, že naplánoval přízemní stav-

bu, která nevyžadovala moc velké

úpravy pro bezbariérovost. Děti prý

celou situaci z počátku nesly těžce,

ovšem dnes se zdají být v pohodě ze

všech nejvíc.

TRABLE SVENTILACÍ

Za asi největší kotvu považuje Da-

niel plicní ventilaci. „Kvůli ní mě ani

nechtěli pustit z nemocnice domů.

Zdravotníci ji v domácím prostře-

dí stále považují za velmi rizikovou,

jsou v tom dost konzervativní. Bojí

se ucpání, bronchospazmů a po-

dobně. Většinou by nás nejraději

viděli na ARO. Pak se nám podařilo

na internetu najít organizaci Dech

života, která nám se vším pomohla,

a já mohl za tři týdny odejít. Problém

je, že kdyby se něco stalo s přístro-

jem nebo napojením na moje tělo,

nepomůžu si kvůli nepohyblivým

rukám sám. Bez podpory vydržím

maximálně pár hodin. Odpojujeme

ji kvůli hygieně, ale je to namáha-

vé. Mám přislíbený experimentální

zákrok neurostimulace bránice. Byl

bych teprve druhý v republice. Upí-

nám k tomu naděje,“ přiznává Daniel,

kterému kromě rodiny pomáhá také

asistentka Jana, která k nim domů

dochází podle potřeby několikrát

týdně. Bydlí nedaleko, takže je flexi-

bilní, což je neocenitelné!

Nezbytné výměny tracheostomie

přichází každý měsíc Danielovi pro-

vést lékařka, i když jednou to musela

v nouzi udělat i manželka Marcela.

Naštěstí je profesí zdravotní sestra se

zkušeností práce na ARO. To se mi-

mochodem hodilo i v době Danielovy

hospitalizace, kdy byly zakázané ná-

vštěvy kvůli covidu. Paní Gebhartová

se prostě nechala zaměstnat na oddě-

lení, aby měla k manželovi přístup.

Z elektrického

vozíku na lehokolo

Daniel přesedává

moc rád.

Nejel jsem nijak rychle,

ale kontroloval jsem

něco v kapse, nezvládnul

zatáčku – a už to bylo…

Levou půlkou těla

jsem trefil dopravní

značku a rozdrtil si o ni,

co se dalo.