Můžeš

Čtení pro ty, kteří se nevzdávají. Už od roku 1992 je Můžeš svědkem změn, které doprovázely život nejen smyslově, mentálně či fyzicky handicapovaných lidí. Chceme inspirovat, pomáhat a rozsvěcovat na témata i souvislosti, které jinde nenajdete, přesto, že se týkají nás všech. Chceme také přibližovat oba světy –lidí s postižením a těch, kteří zatím žádné postižení nemají. Hranice je přeci velmi tenká – a přesto na sebe lidé z obou stran často nedohlédnou. Mnohdy se tak připravují o možnost si porozumět a možná udělat ten jeden krok navíc, jeden krok k lepšímu.

Strana 51

51

Bar Back Doors na Smíchově, kam

jsem se vypravil podívat. Správný

stand-up totiž musí být v malém

podzemním klubu, do kterého vedou

schody. Ty sice nejsou pro atmosféru

vystoupení podmínkou, ale tak nějak

z podstaty patří k věci.

Tři pánové, kteří ten večer měli se

Zdeňkem vystupovat, včetně zmíně-

ného Ondry Cabala, mě ochotně po

krátké instruktáži „sdrncali“ dolů.

A dobře se bavili tím, že Zdeňka mu-

seli nést na zádech, protože jim ten-

hle fígl zatím neprozradil.

Atmosféra byla vskutku komorní,

protože ten čtvrteční večer zavítaly

do hlediště jen tři páry mladých lidí.

Tím se účinkujícím otevřel prostor

pro opravdu úzký kontakt s publi-

kem, čehož někteří řádně využili.

Zdeňkův výstup o životě mezi spolu-

žáky s postižením měl kladný ohlas.

A myslím, že já jsem se v roli zasvě-

ceného bavil ještě víc. Těžko však

najít pasáž, kterou bych mohl bez

uzardění zveřejnit.

POD KŘÍDLY TIGRANA

„Malý počet diváků nás bavil, je to

zase něco jiného, ačkoliv já jsem

zatím zvyklý spíš na menší obecen-

stvo, tak do třiceti lidí. Pořád získá-

vám zkušenosti a učím se,“ svěřil se

Zdeněk po vystoupení. Jeho i kolegy

trénuje jedna z hvězd tuzemského

stand-upu Tigran Hovakimyan. Jak

o sobě říká v jednom z četných vy-

stoupení na internetu, tohle jméno

není prý kupodivu to nejhorší, co se

mu v životě stalo.

Právě s Tigranem Zdeněk absol-

voval svoje zatím největší vystoupe-

ní, když ho vzal do Mladé Boleslavi.

„Samozřejmě jsem byl nervózní, bez

toho to nejde. Nervozita a adrenalin

je potřeba, nemůžete tam nastoupit

úplně stoprocentně překypující se-

bevědomím. Stále se s tím učím pra-

covat, ale ještě to bude dlouhá cesta.

Pořád to beru, že jsem na začátku,

a netroufám si tvrdit, že něco umím,“

popisuje svoje pocity.

I když to může neznalého diváka

překvapit, uvolněně působící vystou-

pení jsou obvykle pečlivě připravená,

přestože zahrnují i prvky improviza-

ce. Stand-up má svoje pravidla a zá-

konitosti, jde o svébytnou disciplínu,

která se v Česku zatím stále ještě

etabluje. Lidé znají spíš televizní/in-

ternetovou variantu a ještě si nezvykli

pravidelně chodit na živá představení.

Zdeněk všechno bere jako hob-

by a relax. Určitě neočekává nějaké

horentní příjmy. Nějakou tu korunu

ze vstupného si už sice také vydělal,

ale to obvykle hned padne za drink

a noční taxík domů z klubu. Mo-

mentálně se připravuje na lednové

vystoupení v RockCafé s další zku-

šenou postavou Nikolou Džokičem.

„Beru to jako další krůček vpřed.

Mým snem je jednou vystoupení

v Divadle Hybernia před opravdu

velkým publikem,“ uzavírá Zdeněk

Hruška.



Přihlásil jsem se na

takzvaný open-mic

v rámci Underground

Comedy, což je takový

večer, kde může

vystoupit kdokoliv, kdo

má zájem si to zkusit.

Tam se mi podařilo

zaujmout, i když jsem

nebyl moc připravený

a prostě jsem jen

vyprávěl historku

o bezbariérových

záchodech na Vltavské.

Ondřej Cabal a Vtípečky se zelím v akci

Kolegové

ze stand-upu

rádi pomohou

a berou Zdeňka

bez předsudků.