Můžeš

Čtení pro ty, kteří se nevzdávají. Už od roku 1992 je Můžeš svědkem změn, které doprovázely život nejen smyslově, mentálně či fyzicky handicapovaných lidí. Chceme inspirovat, pomáhat a rozsvěcovat na témata i souvislosti, které jinde nenajdete, přesto, že se týkají nás všech. Chceme také přibližovat oba světy –lidí s postižením a těch, kteří zatím žádné postižení nemají. Hranice je přeci velmi tenká – a přesto na sebe lidé z obou stran často nedohlédnou. Mnohdy se tak připravují o možnost si porozumět a možná udělat ten jeden krok navíc, jeden krok k lepšímu.

Strana 14

REFLEKTOR / ARCHITEKTURA BEZ BARIÉR

200 metrů, včetně přechodu magis-

trály a překonání citelného převý-

šení. Navíc výtah z „céčka“ vyúsťuje

překvapivě na parkovišti stranou

běžných cest.

UŽÍT SI PROSTOR SPOLEČNĚ

„Mám radost, když veřejný prostor

slouží všem bez rozdílu a mohou ho

bez omezení užít ke společným ak-

tivitám. Je to důležité i pro blízké lidi

s postižením. Uvědomila jsem si to

při zahraniční dovolené, když jsem

viděla, jak je mamka ráda, že dokáže

vzít bráchu k moři díky bezbariérově

upravené pláži. Samuel miluje vodu,

ale pro samotnou ženu by bylo ne-

myslitelné mu ji dopřát bez existen-

ce takového konceptu,“ líčí Michaela

Woldřichová.

Vzápětí se během pokračující de-

baty setkáváme s vozidlem nevhodně

a nelegálně zaparkovaným na chod-

níku. Takový zásah znepřístupní jinak

bezproblémové místo rovněž vcelku

běžně. „Neřeším otázku, že tu správ-

ně nemá co dělat, ale i při krátkém

zastavení se dá postavit se zamy-

šlením, jestli neznemožňuje cestu

kočárku nebo vozíku. Opět jde o ab-

senci zkušenosti, která chybí nejen

architektům,“ říká Tereza Švárová.

Shodou okolností se zrovna jedná

o pasáž chodníku, která se moc ne-

svažuje, ale o kus dál už je tomu jinak.

Výrazný sklon směrem k vozovce

může být nepříjemný i pro pěší, na-

tož pro vozíčkáře. „Samozřejmě, že

existují řešení, která se dají využít při

rekonstrukci chodníku. To platí i pro

vyrovnání jednoho dvou schůdků do

obchodů, které jsou v tuzemsku tak

běžné. Jenže je to složitější a vyžaduje

to namáhavé domlouvání s majiteli,

do čehož se málokomu chce. Chybí

i motivace většiny zainteresovaných,“

konstatuje Tereza Švárová.

POMOC VÍCE SKUPINÁM

Častým argumentem odmítajícím

úpravy je v historických částech

měst rovněž památková péče. Snad

i proto se může stát, že vstup do

architektonicky hodnotné budovy

Mánesa, kterou míjíme, je i po re-

konstrukci bariérový. Totéž platí pro

kavárnu Slavie u Národního divadla.

Naštěstí existují také opačné příkla-

dy, a tak se můžeme před chladem

schovat v nedaleké Národní kavár-

ně, kde nad šálkem teplého nápoje

mohlo naše přemítání o architektuře

nerušeně pokračovat.

„Samozřejmě, že existují nor-

my, ale i když se to zlepšuje, stále si

myslím, že celospolečensky nepře-

vládlo uvědomění, že bezbariéro-

vost veřejného prostoru je užitečná

všem. Nejde totiž jen o vozíčkáře,

ale také o seniory, rodiče s kočár-

ky, lidi s velkými kufry, dočasně hůř

pohyblivé kvůli úrazu a další,“ říká

Tereza Švárová a připomíná zákon

č. 183/2006 Sb., o územním pláno-

vání a stavebním řádu, který bezbari-

érovost řadí mezi obecné požadavky.

Další důležitou legislativní úpravou

je zákon č. 128/2000 Sb., o obcích,

který hovoří o přístupnosti veřejné-

Některé přechody

v centru Prahy

představují

skutečnou výzvu,

i když mají nájezdy.

Špatně

zaparkované

auto umí

cestu hodně

znepříjemnit.