Strana 42
NOVÉ ZAHRANIČNÍ TECHNOLOGIE
můžeš / číslo 7–8 - 2012
Plně automatizovaná vozidla byla vždy součástí
vědecko-fantastických povídek. Kdo by nechtěl auto,
které by ho na povel odvezlo samo do práce?
AUTEM
JAKO ŘIDIČ
BEZ RUKOU
ČI BEZ ZRAKU?
Text: ŠTĚPÁN BENEŠ
Foto: ARCHIV
V
ize silnic bez nehod, kde auta
řídí stroje, které se neopijí,
zavolantem neusínají ani neztrá-
cejí pozornost, anavíc dokážou
odvézt svého majitele, kam si
řekne, ale přetrvala dodnes adál
žije vhlavách mnoha vědeckých
týmů pocelém světě. Řada nových možností
by se spřípadnou realizací otevírala ipro
různě handicapované osoby, jimž by takové
vozidlo nesporně pomohlo květší mobilitě.
Speciálně třeba těm, kterým je řidičský prů-
kaz momentálně kvůli zdravotnímu stavu
zapovězen.
Nechme ale stranou vědecké fantazie
apojďme se podívat, jak je to sautomatizova-
nými vozy veskutečnosti. Jejich historie není
krátká, píše se už odtřicátých let minulého
století, kdy se myšlenka začala postupně
objevovat napapíře. Hmatatelné výsledky
ale přišly přece jen oněkolik desítek let
později. Vroce 1977 ujel japonský prototyp
automatizovaného vozu bez řidiče předem
nastavenou trasu rychlostí 30 km/h. Byl
to jeden zprvních vyvedených pokusů, jak
nechat vozidlo, aby se řídilo samo. Vroce
1980 se dodějin zapsali Němci, kteří se svou
automatizovanou dodávkou Mercedes-Benz
jeli posilnicích bez provozu rychlostí až
100 km/h. Vdevadesátých letech se vývoj
pohnul ještě dál. Byl to opět německý Merce-
des-Benz, který stál zadvěma prototypy sná-
zvy VaMP aVita-2. Ujel snimi cestu doPaříže
aorok později odjelo jedno ztěchto aut
samo cestu zBerlína doKodaně.
Auto se nikdy neřídilo samo
Všechny tyto pokusy měly jedno společné:
Auto se nikdy neřídilo úplně samo. Zavo-
lantem vždy seděl člověk abral nasebe část
řízení. Například při zmíněné cestě zBer-
lína doKodaně jelo auto vautomatickém
režimu zcela samo jen asi 150 kilometrů.
Auta uměla udržovat rychlost ajízdní pruh
nadálnici, adokonce předjíždět. Ipři lidské
účasti vřízení se bezesporu jednalo ovelký
pokrok.
Během devadesátých let se nadšení
okolo automatizovaných vozů přesunulo
odvelkých automobilek většinou kmalým
univerzitním týmům, jejichž inženýři se
všemožně snaží přimět vozy, aby jezdily
zcela samy, anavíc bezpečně. Zkoušeny jsou
různé systémy – odradarových až ponavi-
gaci automobilu povizuální čáře nazemi,
kterou sleduje kamera avůz se řídí podle
jejího směru. Své výtvory obvykle prezentují
narůzných vědeckých soutěžích, které ale
mají kreálnému provozu nasilnicích velmi
daleko.
Aby ale automatizovaný vůz skutečně
nakonec naplnil svůj potenciál, musí se
naučit fungovat především právě vreálném
provozu, se vším tím zmatkem, dopravními
předpisy, semafory, ale iostatními účastníky
silničního provozu nebo chodci. Ato navíc
vsituaci, kdy ostatní vozy nemusí být také
robotizované ajejichž řidiči se mohou cho-
vat přinejmenším nepředvídatelně.
Inovátor Google
Seznamte se spanem Stevem Mahanem. Ten
ztratil již prakticky všechen zrak aautem už
se může svézt jen jako spolujezdec. Přesto
ráno nastupuje dosvého vozu, připoutá
se aruce si položí nakolena. Vůz sním
následně naprosto plynule vyjede nasilnici.
Neloudá se, jede svižně arychle anakřižo-
vatce vzorně zpomalí. Počká, až se senzory
rozhlédnou doprava idoleva, akdyž odnich
dostane signál, že je vše vpořádku, pokra-
čuje požadovaným směrem. Veměstě sám
zaparkuje učistírny, akdyž tam Steve Mahan
vyřídí, co potřebuje, zase nasedne avůz jej
odveze domů. Cestou ho ale ještě proveze