Můžeš

Čtení pro ty, kteří se nevzdávají. Už od roku 1992 je Můžeš svědkem změn, které doprovázely život nejen smyslově, mentálně či fyzicky handicapovaných lidí. Chceme inspirovat, pomáhat a rozsvěcovat na témata i souvislosti, které jinde nenajdete, přesto, že se týkají nás všech. Chceme také přibližovat oba světy –lidí s postižením a těch, kteří zatím žádné postižení nemají. Hranice je přeci velmi tenká – a přesto na sebe lidé z obou stran často nedohlédnou. Mnohdy se tak připravují o možnost si porozumět a možná udělat ten jeden krok navíc, jeden krok k lepšímu.

Strana 19

ČASOPIS PRO TY, KTEŘÍ SE NEVZDÁVAJÍ

můžeš / číslo 7–8 - 2012



SLOUPEK

Jiřiny ŠIKLOVÉ

Bariéry vpodobě

architektury

Architekturu kolem nás obdivujeme,

chlubíme se jí před návštěvníky, je jakýmsi

kamenným dokladem kultury, která zde

byla před námi akníž patříme. Chtěli

bychom se nani dívat nejen zdálky, ale

idoobjektů vstupovat, vnímat je izvnitřku,

vylézt navěže, balkony abašty staveb kolem

nás. Atotéž také dopřát všem. Ty objekty ale

nebyly nikdy stavěny pro všechny. Doně-

kterých směli vstupovat jen vládci amnohé

znich tam nosili otroci nebo později jejich

poddaní. Dohrobek vpyramidách či doka-

takomb byl velmi úzkým otvorem spouštěn

zemřelý významný člověk, dodalších se

chodil modlit arozjímat, či moderněji

řečeno meditovat, jen panovník, třeba císař

Karel IV. Dojiných vstupovali zase jen vojáci

schopní nést meč aštít. Hrady, zámky,

hradby, ale ichrámy, nikdy nebyly určeny

všem! Byly pro velice specifickou společen-

skou skupinu. Byly to účelové stavby, znichž

mnohé se teprve vsoučasnosti snažíme

změnit vjakýsi veřejný prostor. Veřejný?

Opravdu prostor pro všechny? Vždyť tak to

nikdy nebylo! Teprve vposledním půlstoletí

se snažíme tyto účelové objekty otevřít ve-

řejnosti, snažíme se pochopit, že kekultuře

současné Evropy náleží právo všech inatyto

veřejné statky.

Odstraňujeme bariéry vprostoru ivnás

samých, ale tím současně porušujeme určité

tradice, apřípadně ituto architekturu.

Představte si, že by dopyramidy, tedy

dohrobky egyptských faraonů, vedl výtah,

vstup nanádvoří Karlštejna by umožňoval

„schodolez“, navěž sv. Víta či jiné kated-

rály byste se dostali lanovkou třeba zjiné,

nižší věže. Byli by proti tomu památkáři

aobčas iti, pro které by to bylo určeno.

Tak jako jsme stavěním silnic, propustí,

splavů ajezů účelově zjednodušili, atím

inarušili krajinu, tak bychom narušili

architekturu, která doní zapadá, která je

její nedílnou součástí. Nedávno jsem šla

navěž vDomažlicích. Sice jsem tam nako-

nec vystoupala, ale řekla jsem si, že to bylo

naposled. Vzdám se toho, protože výtah

navěž vDomažlicích by tuto architekturu

znehodnotil. Je proto nutné vymezit oprav-

du veřejný prostor – obecní úřady, školy,

dopravní prostředky, chodníky – anechtít

vněj proměnit iobjekty architektury, jež by

to nevratně poškodilo. Myslím, že většina

handicapovaných to pochopí – aocení,

když dnes stavěné objekty včetně všech

nových budov budou přístupné ijim.



Autorka je socioložka,

členka rady Konta BARIÉRY.

objektu vcentru menšího města, který re-

konstruoval. Azkušenost je výborná. Všem

se tam líbí anajednou si uvědomují, že se

vzájemně obohacují.

Dnešní člověk tráví, ať chceme nebo

nechceme, hodně času vnákupních

centrech. Nebývají kpostiženým příliš

přívětivá. Nominálně umožňují bezba-

riérové přístupy, ale vnitřní atmosféra,

detaily, informační systémy atřeba

isamo prostorové řešení spostiženými

příliš nepočítají. Nemluvě oschopnos-

ti personálu pomoci… Jaký je pohled

architekta?

Vpřípadě těchto center většinou nejde jen

oarchitekturu. Tam se má prodávat, vytvá-

řet zisk, zvyšovat spotřeba. Kdybyste navrhl

nižší regály, kam by dosáhl ivozíčkář, tak

by supermarket musel být dvakrát větší.

To bych si skoro nepřál, dnešní rozlohy mi

stačí až až. Napadá mě, že když zrůzných

důvodů nemůžete využít „dobrodiní“ těchto

chrámů konzumu, jste vlastně šťastný člo-

věk. Izatu cenu, že je vám odepřena nějaká

ta slevová akce.

Když se špatně navrhne apostaví ně-

jaká budova nebo náměstí, jde zpravi-

dla ochybu nadesítky let. Je to ivina

nás, občanů?

Vkvalitě veřejné diskuse otváři měst

asídel, okonkrétních veřejných stavbách,

ofunkcích aestetice nových objektů jsme

rozhodně pozadu. Použiji příklad, který je

typický ipro nás.

Nedávno jsem byl vporotě významné

slovenské architektonické soutěže. Sdalšími

zahraničními kolegy, především zNěmecka

azRakouska, jsme posuzovali nové realiza-

ce domů pro bydlení, komerčních objektů

iveřejných budov aveřejných prostorů.

Zposlední kategorie tam bylo návrhů nej-

méně. Přesný opak toho, co vidíme vzápad-

ní Evropě. Čím to je? Myslím, že jde ozají-

mavou historickou souvislost. Poroce 1989

jsme prožili dobu intenzivní individualizace

života. Šlo opřirozenou reakci nastav, kdy

stát rozhodoval ovšem. Takže jsme se skoro

všichni začali starat jen osebe, osvé zájmy

apředstavy oštěstí.

Šlo otrend nejen vrovině sociální, ale

iideové apolitické. Ale zapomněli jsme, že

neviditelná ruka trhu může stvořit také vel-

mi viditelnou špatnou architekturu, velmi

viditelnou neprofesionalitu tvůrců, inves-

torů iúřadů. Postupně se to zlepšuje, ale

pomalu. Svoboda je zkrátka obtížná abez

odpovědnosti vlastně nepoužitelná. To platí

pro architekta ipro občana. 

Kdo je prof. Ing. arch.

Ladislav Lábus

Absolvent Fakulty architektury ČVUT,

kde nyní působí jako profesor a člen

Akademického senátu ČVUT.

Významné realizace: Dům pečovatelské

služby Český Krumlov (Grand Prix

Obce architektů 1998), rekonstrukce

a interiéry Jízdárny Pražského hradu

(Grand Prix 2008), rekonstrukce paláce

Laghans vPraze, nominace na cenu

Mies van den Rohe za evropskou

architekturu, množství rekonstrukcí

a nových projektů rodinných domů,

oceněné obytné soubory, hotely, bytové

domy atd.

Působí vmnoha tvůrčích organizacích

a ve vědecké radě Národního

památkového ústavu.

info