Strana 30
můžeš / číslo 7–8 - 2012
NEJTĚŽŠÍ HODINA
SPOLEČNĚ
TO ZVLÁDNEME
Když je člověk na problémy sám, má to těžší.
Václav Augusta utrpěl úraz, po kterém ochrnul
na větší část těla. Ale má kolem sebe hodně těch,
o které se může opřít. A navíc jeho žena měla
už s péčí o postižené zkušenosti.
ať můžu hýbat rukama anohama.‘ Vté chvíli
jsem věděla, že to tak nebude. Přijímající
lékař mi řekl, že má úplně přerušenou míchu
anebude se hýbat odkrku dolů. Zeptala jsem
se, zda to znamená, že manžel bude nainva-
lidním vozíku. Odpověděl: Když se naněm
udrží… Lékaři nám odzačátku nedávali ani
kapku naděje, že by se stav mohl zlepšit.
Vždycky říkali tu nejhorší variantu. Byť jsou
ipřípady, kdy je to jinak. Pro mě byla nejhorší
ta nejistota: spousta otázek, nakteré mi
nikdo nedokázal dát odpověď.“
Jak sama přiznává, byla doté doby velký
plánovač, který potřebuje mít život nalajno-
vaný. Jenže teď žila ze dne naden. „Ne-
uvěřitelně mi pomohla má blízká přítelkyně,
kníž jsem se načas nastěhovala,“ vzpomí-
ná. „Zpočátku jsem nedokázala být sama
vnašem bytě, který manžel celý zrenovoval.
Pomohla mi rodina ikolegové vpráci, kteří
se zdravě zajímali. Ale taky mě úkolovali.“
Energii jí přitom dodával imanžel. „Naše
společné chvíle vnemocnici byly neuvěřitel-
ně dobíjející. Se mnou byl velmi optimistický.
Vždycky když jsem znemocnice odcházela,
tak jsem věděla, že pro něj stojí zato žít.“
Naplněné dny
Zplzeňské nemocnice se Václav Augusta
dostal dopražského Motola naspinální
jednotku, kde začal intenzivně rehabilitovat,
aby vydržel sedět nainvalidním vozíku ales-
poň nějakou dobu. Další pokroky nastaly až
vKladrubech: „Poprvé jsem se spomůckou
sám najedl, vyčistil si zuby ajezdil samostat-
ně naelektrickém vozíku.“ Teď už pohy-
buje vomezeném rozsahu oběma rukama
bez úchopu. Pravá ruka je silnější, tak sní
zvládá více úkonů. „Všechno ale potřebuju
podat, jídlo připravit, doortézy nachystat
Text: ANDREJ HALADA
Foto: ARCHIV VÁCLAVA AUGUSTY
V
červnu 2010 upadl vevo-
dáckémkempu dořeky tak
nešťastně, že si poškodil pátý
krční obratel adošlo ikpřeru-
šení míchy. Dodnes neví, jak si
mohl způsobittak těžký úraz,
když jenom uklouzl dovody.
Sice zvýšky dvou metrů své dlouhé postavy,
ale ne při skoku, kdy kpodobným úrazům
dochází poměrně často.
Třicetiletý vyučený kuchař Václav Augus-
ta, aktivní sportovec, triatlonista, florbalista
alyžař se ocitl absolutně závislý napomoci
okolí. „První dny byly dost krušné anerad
naně vzpomínám,“ říká dnes. „Nevěděl jsem,
co mě čeká, anedokázal jsem si to představit.
Hýbal jsem pouze hlavou. Ležel jsem dva dny
při plném vědomí, dýchal jsem sám. Poope-
raci se ale všechno zhoršilo. Byl jsem napojen
nadýchací přístroj, krmili mě sondou. Ještě
další tři měsíce jsem měl problémy sdechem.
Lékaři mi nedávali valné vyhlídky.“
Vtéhle situaci mu pomáhaly každodenní
příchody manželky Zuzany, která mu před-
čítala noviny, nosila jídlo, pouštěla audiok-
nížky. Společně plánovali, jak budou žít dál.
„Vždycky mě uklidňovala, že společně to
zvládneme. Že sedět nainvalidním vozíku je
ta nejmenší životní překážka, říkala. Hodně
mě podpořili idalší členové rodiny – oboji
rodiče asourozenci. Neopustili mě blízcí
přátelé ani kolegové ze zaměstnání, můj
zaměstnavatel se také odpočátku zajímal
omůj zdravotní stav.“
Zuzana Augustová si nadny poúrazu
pamatuje dobře: „Nikdy nezapomenu najeho
slova, když šel naoperaci: ,Držte mi palce,
NAVÝLETĚ VPRAZE,
vevýstavním centru Dox.
VÁCLAV AUGUSTA
smanželkou Zuzanou