Můžeš

Čtení pro ty, kteří se nevzdávají. Už od roku 1992 je Můžeš svědkem změn, které doprovázely život nejen smyslově, mentálně či fyzicky handicapovaných lidí. Chceme inspirovat, pomáhat a rozsvěcovat na témata i souvislosti, které jinde nenajdete, přesto, že se týkají nás všech. Chceme také přibližovat oba světy –lidí s postižením a těch, kteří zatím žádné postižení nemají. Hranice je přeci velmi tenká – a přesto na sebe lidé z obou stran často nedohlédnou. Mnohdy se tak připravují o možnost si porozumět a možná udělat ten jeden krok navíc, jeden krok k lepšímu.

Strana 26



můžeš / číslo 7–8 - 2012

PARALYMPIÁDA

jsem neměla moc dobrý den, nečekala jsem

nijak dobrý výsledek. Ale než jsem skočila

nakladinu, vhledišti někomu upadla skle-

nička či láhev abylo slyšet, jak se rozbila.

Mně se vten moment uvolnily nervy, celá

jsem se uklidnila azacvičila kladinu nade-

sítku. Odté doby jsem si říkala, že střepy

opravdu přinášejí štěstí.

Jak to vše souvisí sVáclavem Havlem?

Měla jsem stát čestnou stráž ujeho rakve

vkostele Pražská křižovatka. Zajímavé bylo,

že to pódium, nakterém rakev stála, bylo

stejně vysoké jako pódium pro gymnastky

naolympiádách. Já jsem si to šla nejdřív

obhlédnout, to je můj zvyk už odedávna.

Nazávodech jsem se šla vždycky den před

soutěží podívat dohaly nebo dotělocvičny,

abych poznala prostředí, nasála prostor

aatmosféru. To jsem udělala inaHavlově

rozloučení. Pozorovala jsem lidi, jak se

důstojně řadí, jak chodí jeden podruhém

nahoru aloučí se sním. Apak jsem už šla

já, ani nevím, koho jsem střídala. Vstoupila

jsem zposledního schůdku napódium,

levou nohou – avtu chvíli se ozvala rána.

Odstropu viseli nanitích sklenění andělíčci

odBořka Šípka ajeden znich se utrhl. Při-

stál mi unohou aroztříštil se nastřepy.

Začala jste je sbírat? Když jste nedávno

křtila sPavlem Kosatíkem knihu Život

naOlympu, rozbila se tam sklenka se

sektem ataké jste si hned jeden sebra-

la pro štěstí.

Vkostele bylo důstojné prostředí, to se neho-

dilo. Ale periferně jsem sledovala, jak správce

střepy smetl aodnesl dozadu došatny, kde

vždycky čekali ti, kteří měli stát čestnou stráž.

Odstála jsem si svých dvacet minut, udělala

nad rakví křížek ahned spěchala došatny.

Tam jsem zkoše vyhrabala střep, šťastná

jako blecha. Brala jsem to jako znamení, jako

poslední vzkaz adárek odVáclava Havla.

Máte křídlo dobře schované?

No, nebylo to tak jednoduché. Já jsem

původně neměla křídlo, jen malý kousek skla

ztorza toho anděla. Stráž stála totiž iOlga

Sommerová, tak jí to pak tam všatně poví-

dám, aona že by taky ráda střep napamátku.

Zase jsem se, už isní, ponořila dotoho koše

apadl mi doruky právě ten velký střep, kříd-

lo. Ajá jí ho, vesvé svaté dobrotě, dala. Jenže

celou noc jsem pak ztoho nespala. Vždyť ona

vůbec nemá tyhle moje střepinové úlety (ritu-

ály) vezvyku, amá celé křídlo, já jen takový

malý camfrňousek. Druhý den jsme spolu

měly sraz, zazvoním ujejich dveří aještě než

se spolu pozdravíme, vyhrknu nani: „Dej

sem ten střep!“ Připadala jsem si jako Josef

Dvořák vehře Polednice – dej sem to dítě!

Tak mám doma skleněné křídlo anděla…

Věříte nazázraky?

Vsouvislosti stím střepem jsem debatovala

ispolským farářem Zbygnievem Czendli-

kem, on se mě ptal, odkud ajak ktakovým

zázrakům přicházím, ale to snad musí

vědět spíš on než já! Víte, mně se vživotě,

ale především vposlední době přihodilo

hned několik zázraků… Až takových, že

jsem se doživota vracela někdy doslova

ze záhrobí. Nejdřív, když jsem v60. letech

neodvolala svůj podpis pod výzvou 2000

slov aměla napatnáct let utrum. Potom se

nám přihodilo neštěstí vrodině aopět jsem

byla nadně – dalších patnáct let. Všichni mě

odepisovali, já sama sebe taky, vždyť já už

chodila poNuselském mostě apřemýšlela,

jak se vyškrábu naten plot, abych všechno

skončila. Jenže stal se zázrak ajá se opět

vrátila mezi lidi ajsem tady. Kde byl hlavní

impulz, to se mě neptejte, sama to nevím.

Myslím ale, že všichni máme své anděly, jen

jim neubližovat – jsou zranitelní.

Nebylo to třeba také tím, že jste spor-

tovala, že vám sport pomohl tahle

období překonat?

Nato se mě ještě nikdo neptal, nikdy jsem

otom nepřemýšlela. Byla jsem bojovnice

oddětství asport ktomu určitě hodně přispěl

aposílil. Naučí vás přijímat prohry, prožívat

je, vyrovnat se snimi avymýšlet strategii pro

další vítězství, sebrat vsobě všechny síly. Asi

ano, sport tuhle bojovnost umocní.

Vzdala jste někdy nějaký závod?

Asi bych vnějakých záznamech něco vyhra-

bala, ale zhlavy si nic nevybavuji. Vím, že

ikdyž se mi nedařilo, snažila jsem se bojovat,

ačkoli jsem věděla, že výsledek nebude kdoví

jaký. Těžké to bývalo ivtom, že odČáslavské

se prohry neočekávaly. Čáslavská musela jen

vyhrávat. To byl velký tlak.

Polondýnské olympiádě následuje

olympiáda pro sportovce shandica-

pem. Domníváte se, že ijim pomáhá

sport vyrovnávat se spostižením?

Rozhodně. Musím zdůraznit, že vozíčkáři

ivšichni další dávají sílu nám zdravým.

Oni jsou vesměs se životem, který jim to

neusnadnil, srovnaní, ato je sakra velká

věc. Zvlášť těžké je to pro člověka, který

byl zdravý anajednou se poúrazu ocitl

nehybný, navozíku. Vyrovnat se sdeprese-

mi, že máte handicap, že jste najednou ze

dne naden nechodící, to obdivuji. Hodně

se svozíčkáři setkávám, moje dcera roky

pracovala vJedličkově ústavu adodnes

handicapovaným pomáhá. Zrovna minulý

týden byla vČeských Budějovicích uEvič-

ky, která je odnarození navozíku. To ona

dává sílu nám. Nebo vezměte si herce Jana

Potměšila, co ten kolem sebe rozdává síly,

naděje, lásky. On je ten, který nepřijímá,

ale naopak dává.

Co vás vživotě nejvíc vyčerpalo?

Nedávno jste vzpomínala, že když jste

v90. letech pracovala vKanceláři pre-

zidenta republiky, byla jste poslední,

kdo večer odcházel azhasínal…

To je pravda. Dělala jsem to zpřesvědčení,

snažila jsem se ze všech svých sil, aby vše,

co se nám posedmnáctém listopadu podaři-

lo získat, se nezvrtlo zase zpět. Vdopisech,

které naHrad přicházely, jsem vždy viděla

člověka ajeho životní příběh, akdyž to

jen trochu šlo, snažila jsem se mu odlehčit

vjeho trápeních. Naolympiádách jsem

vydávala energii fyzickou, naHradě psychic-

kou. Někdy jsem si říkala, že jeden Hrad

vydal zavíc než zatři olympiády.

Co vám sport dal, nato je asi snadná

odpověď. Co vám ale vzal?

Kromě jiného, že vůbec neznám své rodné

město – Prahu. Až teprve teď jsem zde

objevila tolik neuvěřitelných krás. Ale také

ibáječných staroměstských hospůdek! Před-

stavte si, že až teď, potolika odcvičených

létech, jsem si UMedvídků ataky UTygra

dala pivo! Nebýt prezentace Kosatíkovy

knížky vMěstské knihovně, kam jsem byla

pozvaná, nepoznala bych, co ostatním je tak

důvěrně známé – odešla bych vtotální ne-

vědomosti. Vždyť zcelého světa izdomova

jsem znala především letiště, sportovní haly

atělocvičny. Takže ityto, dá se říct prosté

zážitky beru jako zázrak všech zázraků.

Která tělocvična byla nejhorší?

VPraze ta vYMCE naPoříčí apak naStraho-

vě, tam jsem bývala dnes adenně – hodiny

ahodiny tvrdé práce.

Ata nejlepší?

Nejlepší byla každá, která byla daleko

odMoskvy vestínu mrakodrapů! 

Vozíčkáři jsou vesměs

se životem, který jim

to neusnadnil,

srovnaní, ato je

sakra velká věc.

�