Můžeš

Čtení pro ty, kteří se nevzdávají. Už od roku 1992 je Můžeš svědkem změn, které doprovázely život nejen smyslově, mentálně či fyzicky handicapovaných lidí. Chceme inspirovat, pomáhat a rozsvěcovat na témata i souvislosti, které jinde nenajdete, přesto, že se týkají nás všech. Chceme také přibližovat oba světy –lidí s postižením a těch, kteří zatím žádné postižení nemají. Hranice je přeci velmi tenká – a přesto na sebe lidé z obou stran často nedohlédnou. Mnohdy se tak připravují o možnost si porozumět a možná udělat ten jeden krok navíc, jeden krok k lepšímu.

Strana 18



můžeš / číslo 7–8 - 2012

ARCHITEKTURA A LIDÉ S POSTIŽENÍM

Dosavadní praxe lpění naformální

dokonalosti při odstraňování bariér zahání

postižené zpět dorůzných domovů, penzio-

nů, center, prostě opět se zjevuje představa

ovelkých komplexech všestranně technicky

vybavených, dobře energeticky provozo-

vaných, snadno dopravně dosažitelných,

atřeba ipříjemně manažersky řízených,

ale…! Ale neměli bychom zapomínat, že ne-

chceme lidi stěhovat zaslužbou, ale naopak

hledáme avytváříme bydlení pro konkrétní-

ho člověka sjeho individuálními potřebami.

Lidé spostižením jsou stejně různorodí jako

my ostatní.

Myšlenka velkých „kombinátů“ pro

postižené nebo seniory je přece už

dvacet let mrtvá.

Zabývám se tím už dlouho anemohu vám

dát zapravdu. Už se to třeba nejmenuje

„ústav“, ale jeho duch žije. Mimo jiné zatím

stojí silné zájmy provozovatelů, investorů

astavebních firem. Všichni víme, že pro-

jektovat astavět třeba pečovatelské domy

pro sto nebo ivíce lidí je lepší zakázka,

mnohem zajímavější než upravovat starý

dům nebo vytvářet malé individualizované

jednotky, kde lehce ohlídáte každý výdaj.

Přitom neplatí ani argument, že čím větší,

tím levnější.

Vevelkém seniorském penzionu vyjde

jedno lůžko napůldruhého milionu korun!

Kolik bytů seniorů by se zato dalo upravit,

kolik služeb nakoupit, aby mohli zůstat

mezi svými, kolik sociálních kontaktů by

zůstalo zachováno! Ato nemluvím onesrov-

natelně vyšších provozních nákladech, které

zpravidla taková stavba vyžaduje.

Žije tedy istarý duch plánovaného

hospodářství, vekterém peníze nemě-

ly stejnou cenu? Máme nabeton, ale

nemáme naasistenta?

Asi to tak je. Přitom všichni dobře víme, že

kumulace lidí spostižením, seniorů nebo

dalších specifických skupin, neprospívá

nikomu. Dnes už přece umíme zajistit

individuální asistenci podle potřeby nebo

udržovat kontakty mezi lidmi pomocí

informačních technologií, relativně laciných

avšem dostupných.

Starší nebo postižený člověk nemusí pro

všechno cestovat přes půl města, nemusí se

cítit opuštěný, když je fyzicky sám, nemusí

se bát, že se nedovolá pomoci. Atak nevel-

ká, originální atechnicky zdařilá úprava

jeho bydlení ho může udržet vprostředí,

které zná avěří mu. Jasným důkazem jsou

ipříklady chráněného bydlení, relativně

malých jednotek pro několik postižených,

kteří zde mohou samostatně nebo sasi-

stencí zvládat spoustu činností, postarat

se oběžné potřeby, žít jako vrodině. Je

známo, že lidé, kteří přejdou zústavů

dochráněných bytů, jsou najednou schopni

vykonávat činnosti, které vústavu nesve-

dou nebo se knim často ani nedostanou.

Dokonale zabezpečený život vústavu totiž

plodí apatii, anavíc svépomoc aspoluúčast

jsou vevelkém zařízení obtížně proveditel-

né, pokud jsou vůbec připuštěny. Unikají

Neviditelná ruka trhu může stvořit také velmi

viditelnou špatnou architekturu,

velmi viditelnou neprofesionalitu tvůrců,

investorů iúřadů.

�

tak hodnoty, které sice napeníze přepo-

čítat neumíme, ale jejich provoz je přesto

mnohem efektivnější.

Platí toto poznání také vsamosprá-

vách, vestátních úřadech?

Asi naobou úrovních; proč by se jinak

postavilo tolik nových velkých „ústavů“

seniorských ipro postižené, když je trend

integrovat sociální služby mezi lidi dlouho-

době známý asledovaný nejen pro svou hu-

mánnost, ale iefektivitu investiční aprovoz-

ní? Zřejmě to někomu vyhovuje. Především

dodavatelům staveb ijejich provozovate-

lům: velká zařízení alokují pracovní místa

ipeníze.

Politicky je také lepší ukazovat novou

velkou stavbu než kdesi skryté upravené

byty vjednotlivých domech. Tento trend

bohužel nadále pokračuje – alespoň vevý-

stavbě pro seniory.

Vznik adalší plány navýstavbu nejrůz-

nějších seniorských vesniček, komple-

xů asatelitů nepokládáte zasprávné?

Musíme rozlišovat. Jestliže jde obydlení

pro majetné achtějí tak řešit zbytek svého

života, prosím. Jestliže by ale mělo jít ose-

niorské rezervace zaveřejné peníze, pak

stím nemohu souhlasit. Ptáte se nastarosty.

Ale inaministerstvu práce asociálních věcí

existuje dvojí přístup.

Byl jsem vpracovní skupině, která

metodicky pomáhala zpracovávat podklady

pro výstavbu malých zařízení schráněným

byd lením pro zdravotně postižené, dnes

žijící vevelkých ústavech. Najedné straně

nejen deklarují, ale vytvářejí podporu

výstavbě malých zařízení, aby péče mohla

jít zalidmi, nadruhé straně ale nastejném

úřadě podporují projekty seniorských do-

movů, kde když navrhnete osmdesát lůžek,

je to málo.

Nemůžeme si zato sami, když se jako

občané málo staráme otvorbu veřej-

ného prostoru, ovýstavbu zveřejných

peněz, odiskusi sodborníky? Maximál-

ně si zaprotestujeme, když má vést

silnice kolem naší zahrádky…

Zčásti je to tak, že veřejnost nechce mít

vblízkosti třeba chráněné bydlení postiže-

ných, zejména lidí smentálním postižením.

Ale jsou ijiné zkušenosti. Znám investora,

který takové bydlení začlenil dosvého