Můžeš

Čtení pro ty, kteří se nevzdávají. Už od roku 1992 je Můžeš svědkem změn, které doprovázely život nejen smyslově, mentálně či fyzicky handicapovaných lidí. Chceme inspirovat, pomáhat a rozsvěcovat na témata i souvislosti, které jinde nenajdete, přesto, že se týkají nás všech. Chceme také přibližovat oba světy –lidí s postižením a těch, kteří zatím žádné postižení nemají. Hranice je přeci velmi tenká – a přesto na sebe lidé z obou stran často nedohlédnou. Mnohdy se tak připravují o možnost si porozumět a možná udělat ten jeden krok navíc, jeden krok k lepšímu.

Strana 16

ARCHITEKTURA A LIDÉ S POSTIŽENÍM



můžeš / číslo 7–8 - 2012

Špičkový český

architekt a profesor

na pražském ČVUT se

dlouhodobě zabývá

i širšími souvislostmi

výstavby – zejména

ve veřejném prostoru. Zná

problematiku zadávání

staveb pro sociální

i zdravotnické účely

a usiluje o pochopení

základního současného

požadavku – vytvářet

bydlení a prostředí tak,

aby sloužily osvědčeným

a zažitým potřebám lidí.

JE TO UMĚNÍ,

ALE I ZDRAVÝ ROZUM

Text: ZDENĚK JIRKŮ

Foto: JAN ŠILPOCH

Slyšíme docela velké diskuse oodstra-

ňování bariér všeho druhu. Zajímá to

lidi spostižením ijejich okolí, zajímá

to maminky smalými dětmi iseniory.

Anejednou spílají architektům…

Tyto úvahy mají několik rovin. Bariéry jsou

nejen fyzické, ale isociální apsychologické.

Naty poslední nepamatuje žádný zákon.

Přitom jejich uplatnění není vpřímé úměře,

náročnost požadavků asložitost předpisů

nadokonalý abezpečný provoz často plodí

prostředí zatížené množstvím psychických

bariér. Historické stavby iměsta svou ma-

lebností dokládají, že se zde často žije lépe

než tam, kde sice vyhovíte všem normám,

ale celkové prostředí není uživatelsky

příjemné.

Dá se definovat „příjemné prostředí“?

Jde oprostor ajeho funkce, které člověku

nejen nepřekážejí, ale vytvářejí atmosféru

sociální soudržnosti, čitelnosti prostředí,

klidu abezkonfliktnosti. Apřitom mohou

být individuálně upraveny ipro lidi someze-

ním pohybu, smyslů nebo schopností. Právě

předpisy, normy avyhlášky, které se snaží

všechno dodetailu popsat, nařídit aregulo-

vat, absurdně pomáhají vytvářet anonymní

auniformní prostředí. Když se jim podřídíte,

tak vlastně nejen zbavíte prostor, byt nebo

dům individuálního charakteru, snímž

se můžete snáze sžít, ale také všechno

zbytečně prodražujete aplýtváte. Abyste mi

rozuměli – nejsem proti plošinám, výtahům

ajiným pomocníkům postižených, zvláště

ne veveřejném prostoru, ale vidím, jak sna-

ha všechno plošně znormovat sice ulehčuje

život úředníkům, ale dovedena dodůsledku

by mohla vést ktomu, že bychom omezovali

transformace tradičních staveb, likvidovali

staré čtvrti… Středověký, ale imnohý no-

vověký dům je prostě přístupný jen poscho-

dechanevyhovuje dnešním formálním

požadavkům. Přesto lze najít řešení, jak

vněm postiženému člověku usnadnit život.

Ale některá chodba nebude třeba přesně tak

široká, jak požaduje vyhláška.

Je tedy vzájmu architektů větší svobo-

da při řešení těchto situací?

Nejde oarchitekty, ale ospolečnost auži-

vatele staveb. Možnost pružnější aplikace

požadavků nakonkrétní podmínky, potřeby

amožnosti je spojena světší odpovědností

zaskutečně fungující výsledek, hospodár-

nost investice aefektivitu provozu.

Ladislav Lábus:

�

Starší nebo postižený

člověk nemusí

pro všechno cestovat

přes půl města,

nemusí se cítit

opuštěný, když je

fyzicky sám, nemusí

se bát, že se nedovolá

pomoci.