Můžeš

Čtení pro ty, kteří se nevzdávají. Už od roku 1992 je Můžeš svědkem změn, které doprovázely život nejen smyslově, mentálně či fyzicky handicapovaných lidí. Chceme inspirovat, pomáhat a rozsvěcovat na témata i souvislosti, které jinde nenajdete, přesto, že se týkají nás všech. Chceme také přibližovat oba světy –lidí s postižením a těch, kteří zatím žádné postižení nemají. Hranice je přeci velmi tenká – a přesto na sebe lidé z obou stran často nedohlédnou. Mnohdy se tak připravují o možnost si porozumět a možná udělat ten jeden krok navíc, jeden krok k lepšímu.

Strana 35



ČASOPIS PRO TY, KTEŘÍ SE NEVZDÁVAJÍ

můžeš / číslo 7–8 - 2012

Z UNHOŠTĚ DO PAŘÍŽSKÉ

společného – ihodně handicapované dítě

může být pro jiného spolužáka inspirací,

pramínkem energie, důkazem, že učení

aživot vůbec mají smysl. Představte si kluka,

který může veškole jen pozorovat, reaguje

pouze nadotyky, trochu se umí usmát naka-

maráda. Je bezcenný? Dobře vím, že není.

Aostatní mají – přes úplně jiné omezení – pro

toho skoro bezvládného človíčka význam

skoro nedocenitelný. Oni jsou zkrátka spolu,

ato má větší sílu než stovka nejmodernějších

rehabilitačních přístrojů. Legendární pro-

fesor Matějček tehdy napsal dostochovské

kroniky, že děláme pedagogiku nasvětové

úrovni. To jsem byla opravdu překvapená.“

Apřekvapené bylo iokolí. Město Stochov

sice poskytlo budovu, ale donového školního

roku zbývaly tři měsíce. Tak bylo potřeba

lakovat, hoblovat, uklízet. Montérky si na-

vlékli všichni, především rodiče dvaceti šesti

budoucích žáků. Uvěřili, že pro jejich děti

přicházejí lepší časy. Jenomže víc bylo nejen

skeptiků, ale iprotivníků. Vždyť dodnes

známe města iobce, kde obyvatelé docela

vážně tvrdí, že chráněné bydlení mentálně

postižených vjejich sousedství jim snižuje

cenu domů apozemků. Dodnes máme vnaší

zemi tolik zabedněnosti…

Populární postižení – protimluv?

První žáci ze Stochova dnes žijí vNouzově

vDomově dobré vůle. Apřibyly imateřské

školy, přibyl stacionář pro seniory, přibylo

Centrum Slunce všem, speciální pedagogic-

ké centrum… zkrátka docela velký podnik

svíce než sto padesáti klienty astovkou

zaměstnanců. Kavárna spekárnou naun-

hošťském náměstí je populární místo, kam

chodí nejen nakupovat celé město, ale

iokolí. Akdyž lidé ze Slunce vyrazí najar-

mark svýrobky zvlastní chráněné dílny,

zákazníci se jen hrnou. Co se to stalo, že lidé

stváří itělem poznamenanými neléčitelnou

poruchou, lidé sponěkud nesrozumitelnou

řečí atřeba ipomalejším chápáním nejsou

kuriozita, ale naprosto normální součást

všedního dne? Co se stalo, že nikdo nese-

pisuje petice proti přítomnosti, adokonce

veřejné prezentaci postižených?

„Byla to strastiplná cesta. Když jsme za-

čínali, nikde nás nechtěli. Nikde. Představa,

že zdravé děti si budou hrát spostiženými,

doslova dráždila. Jako vždy vminulosti idnes

platí, že předsudky mají jen lidé špatně infor-

movaní anebo – sprominutím – nezasvěcení

nebo neznalí. Nazačátku jsme měli štěstí

naosvíceného stochovského starostu anaza-

stupitelstvu, které rozhodovalo, mě úžasně

podpořily mé bývalé spolužačky zgymnázia.

Prostě dobrá shoda okolností. Ale vneda-

lekých Kyšicích, kde jsem nejdříve chtěla

školu založit, nesouhlasili. Báli se. Nevěděli

čeho, ale báli se. Přestože jsme měli školu

schválenou ministerstvem, přestože bylo dost

žáků ipersonálu, kam jsme přišli, tam nás

rychle vyprovodili ze dveří. Apřed deseti lety

mi právě vKyšicích nabídli právě tu školku,

okterou jsme kdysi usilovali. Ale zase jsme

tam museli znovu vysvětlovat aukazovat

rodičům, že jejich zdravým dětem integrova-

ným snašimi malými klienty se nic špatného

nestane astát nemůže. Nakonec viděli naše

výsledky zminulých let apochopili.“

Blanka Dvořáková není ani mravokárce,

ani spasitel světa. Dobře ví, že anivdobách

internetu se neznalost nevytrácí. Ale dnes má

stovky spojenců, běžných obyvatel Unhoště,

kteří denně chodí do„sluneční kavárny“

ajako nejlepší reklamní agenti nesou skvělou

pověst postižených dookolí. Jsou tedy místní

lepší než jinde? Ano. Jsou informovanější?

Ano. Mají nějakou zvláštní výhodu? Ano,

mají tuhle učitelku, manažerku, organi-

zátorku, obstaravatelku darů asponzorů,

nevyléčitelnou optimistku, zkrátka ženskou,

nakterých stojí svět. Jinde takové nejsou?

Bolest není vidět

Vnímáme svět lidí spostižením docela barvo-

tiskově. Paralympijské hry, vozíčkáři úspěšní

vestudiu, práci ipodnikání, handicapovaní

cestovatelé dovelehor, dokonce ito nedo-

stižné Německo má respektovaného ministra

financí navozíku. Dnešní svět přece může

kompenzovat skoro všechno. Azarohem

už číhají nové technologie sumělými nervy,

očima, ušima. Už brzy se dočkáme naprosto

funkčních náhrad končetin nebo perfektní

genetické léčby potenciálně nedokonalých

novorozenců. Pokrok vítězí! Nevítězí. Lidí

spostižením neubývá, tisíce rodin každý den

smutně sedí nad zprávou otěžké nehodě,

krutém onemocnění, vážně mentálně, smys-

lově nebo tělesně postiženém dítěti, jež mělo

přinést dorodiny novou radost. Přes všechna

naše nabádání osmyslu itěžce poškozeného

života anadějné budoucnosti si neumíme

představit, co se děje srodiči nebo blízkými

takových lidí. Jen oni postupně poznávají

tíhu každodenní péče, tlak ekonomické

nejistoty, osamělost nocí skolovrátkem otáz-

ky – proč nám se to stalo? Odpovědí může

být mnoho, ale ony stejně neléčí zoufalství

avyčerpání zpéče, která nikdy neskončí,

zbezmoci azávislosti naokolním světě.

Málo si uvědomujeme, že sebelepší sociální

politika nedopraví bezvládné tělo dosprchy,

že nejvelkorysejší dávky neočistí konečník

dospělého, nejobětavější asistent vnoci dva-

cetkrát nevstane, aby utřel slinami pokrytou

tvář. Co tedy dělat? Pořádat více sbírek, více

�

BLANKA

DVOŘÁKOVÁ

je trochu podezře-

lá osoba – nikdy

si moc nestěžuje

avždy má další

nové anové plány.