Můžeš

Čtení pro ty, kteří se nevzdávají. Už od roku 1992 je Můžeš svědkem změn, které doprovázely život nejen smyslově, mentálně či fyzicky handicapovaných lidí. Chceme inspirovat, pomáhat a rozsvěcovat na témata i souvislosti, které jinde nenajdete, přesto, že se týkají nás všech. Chceme také přibližovat oba světy –lidí s postižením a těch, kteří zatím žádné postižení nemají. Hranice je přeci velmi tenká – a přesto na sebe lidé z obou stran často nedohlédnou. Mnohdy se tak připravují o možnost si porozumět a možná udělat ten jeden krok navíc, jeden krok k lepšímu.

Strana 25



ČASOPIS PRO TY, KTEŘÍ SE NEVZDÁVAJÍ

můžeš / číslo 7–8 - 2012

Kdo je Věra Čáslavská

Česká gymnastka, narodila se 3. května

1942 vPraze.

Zletních OH si přivezla vletech 1960 až

1968 celkem 11 medailí, ztoho 7 zlatých.

Byla mistryní Evropy vevíceboji vletech

1965 a1967, vroce 1966 mistryní světa.

Vletech 1964, 1966 až 1968 se stala

nejlepší sportovkyní Československa.

Vroce 1968 podepsala petici Dva tisíce

slov, zaniž byla později vyloučena

zČSTV. Napřelomu 70. a80. let

trénovala gymnastiku vMexiku.

Vletech 1990 až 1996 byla předsedkyní

Československého, resp. Českého

olympijského výboru. Několik let

pracovala jako poradkyně prezidenta

Václava Havla pro sociální otázky asport.

Byla vdaná zaatleta Josefa Odložila, má

dceru Radku asyna Martina.

info

Text: PAVEL HRABICA

Foto: JAN ŠILPOCH

Vneuvěřitelném tempu jste oslavila

astále oslavujete své vzácné naro-

zeniny. Míříte dokonce doLondýna

naolympiádu. Proč vlastně nesedíte

vČernošicích na„návsi“ anedrbete

smístními důchodkyněmi?

Protože mě baví život, baví mě, když všech-

no tepe. Mám vůbec odnarození ráda tem-

po. Nikdy jsem nemilovala rybníky, protože

rybník, to je klidná hladina, usedlé bahno.

Mě byste spíš nachytal unějaké bystřinky,

upotůčků. Mně se líbí Vltava vPraze, na-

příklad uSmetanova nábřeží, kde se to čeří,

kde je jez. Tam je život. Já nikdy nebudu

sedět doma aštrikovat.

Mám tomu rozumět, že se se svými

vrstevníky moc nestýkáte, abyste

nenačichla?

Ale vůbec ne. Mám mezi přáteli akamarády

starý babky istarý dědky stejně jako mladý

kluky aholky. Ale abych byla upřímná,

starým babkám se vyhýbám, ony jsou ženy

nastáří někdy hašteřivé, raději mám dědky.

Dotéto skupiny určitě spadal iVáclav

Havel. Jaký je svět bez něho?

Něco vám prozradím. Naposledy jsem ho

viděla vdobě, kdy slavil narozeniny vPraze

vklubu DOX. Měla jsem pro něho připra-

vený dárek, nechala jsem natisknout aršík

známek sjeho portrétem zfilmu Odcházení,

jak vyleze zvody apronese tu svou větu

opravdě alásce azase se ponoří. Když jsem

ale přišla naoslavy, zjistila jsem, že se tam

oněho všichni perou, že je to vlastně honba

naHavla, ajá neměla nervy se kněmu přes

ty davy probojovávat. Pamatuji si, že byl

děsně unavený, shůlčičkou, akdyž pak

seděl napódiu, měl skleslou hlavu adíval

se doprázdna. Bylo mi smutno, když jsem

viděla, jak zněj odchází život. Tak jsem se

otočila ajela zase domů.

Takže dárek jste nepředala?

Příští den jsem měla odlétat doJaponska.

Ještě jsem dopoledne něco točila pro televizi

BBC nahoře naLetné uSparty, aprotože

jsem měla sraz potom vPodbabě, sedla

jsem natramvaj ajela zLetné dolů. NaKu-

laťáku jsem vystoupila ztramvaje, protože

jsem měla ještě půl hodiny čas aříkala si,

že musím něco sníst, odrána jsem nejedla.

Vlítla jsem doprvního podniku, který jsem

viděla, restaurace Kulaťák, ale bylo plno. Jen

jsem si všimla, že vzadu vrohu podiagonále

je jeden volný stolek. Tak se kněmu hrnu,

číšník mě zastaví – dámo, nevidíte, že je tu

reservé? Poprosila jsem ho, že si musím dát

jen polívku azapět minut vypadnu, tak mě

kestolku, který byl zamluven pro nějakého

pana Kolínského, usadil. Polívku jsem dojed-

la avzpomněla jsem si, že bych se měla ozvat

Havlovu asistentovi Martinu Vidlákovi, který

byl domého známkového dárku zasvěcen,

že bych mu ho nějak ještě před odletem pro

Václava přinesla. Vytáhla jsem mobil azačala

psát textovku. Mezitím se vedle uvolnilo mís-

to, tak mě ten číšník poprosil, jestli mě může

přesunout. Přesedla jsem si apoočku mrkla

kedveřím, protože kemně mířili dva statní

chlapíci včerných oblecích, vduchu si říkám

– takoví mladíci, že se nestydíte vystrnadit

starou dámu. Ale zase jsem pokračovala

vpsaní té esemesky aznovu kouknu kedve-

řím restaurace. Odvchodu jde číšník azaním

kráčí nějaký pán. Hlavou mi problesklo

– hele, ten je strašně podobný Havlovi, až

nápadně podobný, ale ten člověk šel svižně,

statně, měl saténovou šálu podzimních

barev, krásné sako, zkrátka elegán, švihák.

Ale neřešila jsem to, Havla jsem přece viděla

včera, azase píšu dál tu svou SMS. Číšník

toho pána usadil vedle mě ajá najednou cí-

tím takové zvláštní napětí. Zvednu oči ktomu

člověku – byl to Václav Havel. Byl to opravdu

on. Úplně šokovaná povídám: Vašku, jsi to

ty? Co tady děláš? To je snad zázrak! Vidět

tě tady by mě ani vesnu nenapadlo. Anavíc

vtakové kondici!

Taky se divil?

No ano, co prý dělám, já že napolívku, on že

si jen posedí ukávy. Vyprávím mu, že letím

dotoho Japonska, aon se ptal, proč jsem

nebyla den předtím najeho narozeninách,

že mě tam nikde neviděl. „Ty se namě nějak

zlobíš?“ povídal. Tak jsem mu to vysvětlila

anadůkaz svého tvrzení jsem zkabelky

vyndala ten můj úžasný dáreček – desky sar-

šíkem. Moc se mu líbil, měl zněj až dětinskou

radost abyl rád, že jsem naněho nezapo-

Nejslavnější česká

gymnastka Věra Čáslavská,

sedminásobná olympijská

vítězka, si ani

po sedmdesátce nemůže

stěžovat na nedostatek

zájmu. V kinech běží

dokument Věra 68,

v knihkupectvích

vzpomínková kniha

Život na Olympu.

Naolympiádách jsem

vydávala energii

fyzickou, naHradě

psychickou. Někdy

jsem si říkala, že jeden

Hrad vydal zavíc než

tři olympiády.

mněla. Proč to ale povídám. Viděla jsem totiž

Václava Havla vjeho nejlepší kondici – ajak

znám zlékařského hlediska aznám to ize

sportu, lidé se před opravdu velkým výkonem

dokážou vzchopit, soustředí vsobě všechny

síly. AVáclav Havel už byl vefázi odcházení

ze života. Smrt je asi ten největší výkon aon

měl právě ten den takový záchvěv, všechny

síly se vněm probudily dotoho rozpoložení,

protože jeho tělo ihlava ještě potřebovaly

natomhle světě něco dokončit. Jsem šťastná,

že jsem úplně naposledy nezažila Václava

Havla vešpatném stavu, ale vdobré kondici,

že jsme si popovídali. Pak jsem se rozloučila,

popřál mi šťastnou cestu, ato jsme se viděli

naposledy… Pak už mi jen nasvém pohřbu

poslal křídlo anděla.

Jak tomu mám rozumět?

To souvisí smými střepy, já celý život sbí-

rám střepy pro štěstí.

Kde se to zrodilo?

Nikdy jsem nenaskočila nakladinu, dokud

jsem neměla nějaký střep zprostředí, kde

jsem měla závodit. Kdysi se mi totiž stalo, že

�