Můžeš

Čtení pro ty, kteří se nevzdávají. Už od roku 1992 je Můžeš svědkem změn, které doprovázely život nejen smyslově, mentálně či fyzicky handicapovaných lidí. Chceme inspirovat, pomáhat a rozsvěcovat na témata i souvislosti, které jinde nenajdete, přesto, že se týkají nás všech. Chceme také přibližovat oba světy –lidí s postižením a těch, kteří zatím žádné postižení nemají. Hranice je přeci velmi tenká – a přesto na sebe lidé z obou stran často nedohlédnou. Mnohdy se tak připravují o možnost si porozumět a možná udělat ten jeden krok navíc, jeden krok k lepšímu.

Strana 52

52
můžeš / číslo 7–8 - 2013
PŘÍKLAD PRO OSTATNÍ
■ Muzikantskou legendu nádor nezlomil.
■ Studenti ani nemrkli, že je učitel bez ruky.
■ Když to hraje, tak nic nebolí.
Text: ZDENĚK JIRKŮ
Foto: JAN ŠILPOCH
K
dyž se vroce 1945 mladý Svatopluk
Košvanec začal učit malířem po-
kojů, ani náznakem nemohl vědět,
jak krásný abohatý umělecký život
je před ním. Ale štěstí, píle atisíce
hodin domácího cvičení ho dovedly nejprve
do jazzových skupin vÚstí nad Labem (to už
měl zkušenost zvelkého big bandu, kam ho
přivedl starší bratr) apak už do profesionál-
ní praxe spojené suměním improvizace.
Trombon vjeho rukou kouzlil asláva se
šířila dál adál. „Najednou mi zavolal jeden ko-
lega – vorchestru činohry Národního divadla
se uvolnilo místo. Nastoupil jsem bez konkur-
zu, rovnou mezi osvědčené hráče. Museli jsme
si samozřejmě poradit sjakoukoli hudbou pro
jakoukoli inscenaci. Ale když bylo volno, hned
jsme utekli kjazzu. Astejnou náhodou jsem se
dostal do legendárního TOČRu, tedy rozhlaso-
vého orchestru, který tehdy vpopulární hudbě
představoval špičku. Avlastně snimi, ikdyž se
to jmenuje jinak, hraju dál.“
Nejrůznějších hudebních seskupení, ma-
lých ivelkých bandů vystřídal přední evropský
trombonista desítky. Koncertů, třeba ivreno-
movaných západoevropských klubech, bylo
nepočítaně, protože improvizace, tato nejvyšší
muzikantská liga, byla aje ivsedmdesáti osmi
letech jeho největší trumf.
Ihudebník uklouzne
Před čtyřmi lety se trombonistovi Košvancovi
stala hloupá, ale ne zvláštní příhoda. Uklouzl
Jedné ruce tleskáme
na zledovatělém chodníku askončil vnemoc-
nici. Zlomenou ruku spravili, ale už tehdy
se lékaři netajili jistým podezřením – vkosti
ukázaly snímky cosi divného. Další kontroly
ukázaly, že „cosi“ roste, auž bylo jasné, že jde
onádor. Jediným rozumným řešením byla
amputace celé paže. Jenomže trombonista
bez jedné ruky? Přes jasné snímky, které mu
lékaři ukazovali, odmítl avěřil, že právě on
se nejtěžšímu rozhodnutí vyhne. Nevyhnul.
Nádor ajeho okolí začaly tak moc tlačit na
nervy, že nakonec sám požádal oco nejrych-
lejší zkrácení nesnesitelné bolesti. Ruka byla
pryč ahraní skončilo.
Jenomže… Když se od mládí hudbou
nejen živíte, ale hlavně se zní radujete, jen
tak neuniknete. Anivseniorském věku, když
už by mohl být klid ačas jen na vzpomínky.
Najednou přišel nápad, že by mohl zkusit
druhou rukou. Ale jak zafixovat nástroj, aby
náustek pevně držel urtů? Zkušený profík
zAmati Kraslice se mu pokoušel vymyslet
nějaké řešení. Pak našli dalšího koumáka
vNeratovicích. Adalšího... Zkrátka dnes
má Svatopluk Košvanec perfektní stojan
na trombon, hraje (sice nemůže nejvyšší
polohy, kdy se trombonista blýskne vysoko
zdviženým nástrojem), učí dál na konzerva-
toři Jaroslava Ježka vPraze ablahořečí svou
ženu, která mu vždycky věřila avždycky
pomohla.
Košvanec objevitel
Někteří kroutí hlavou aoznačují evropskou
trombonovou legendu za zázrak. Jiní za ku-
riozitu. Ale jeho žáci, kterým přece jen ne-
může úplně všechno předehrát, takže se víc
pracuje snotovým záznamem, dobře vědí,
že právě uněj se mohou naučit nejen dobré
muzice, ale ivnitřní neokázalé síle, vkumš-
tu tak potřebné. Vědí, že jejich učitel měl
sudičky, které mu přinesly nejen mimořádný
talent, obrovskou píli, nevídané improvizač-
ní schopnosti, ale především umění vracet
hudbě krásu, kterou mu celý život dávala.
Objevil Svatopluk Košvanec novou disci-
plínu – hraní na trombon jen jednou rukou?
Možná, ale hlavně objevil, že když má člo-
věk opravdovou lásku, nepotřebuje ani dvě
ruce, aby ji dokázal pevně obejmout. Takže
ani není divné, když na otázku, co by si ještě
vživotě přál, odpoví: „Hrát aučit. Avrátit
všechno své ženě.“ Apak ještě připomene,
že by potřeboval předělat auto, bez auto-
matické převodovky se jednou rukou řídí
opravdu moc složitě. On totiž musí jezdit na
koncerty, na natáčení ina výuku.
Tam všude mu tleskají.
Když se od mládí hudbou
nejen živíte, ale hlavně
se zní radujete,
jen tak neuniknete.
VYNIKAJÍCÍHO
MUZIKANTA
známe spíše
z poslechu,
ale i dnes jej
můžeme vidět
na živých
koncertech.
JEDNODUŠE
SKLÁDACÍ
a stabilní
podstavec
by si možná
zasloužil
patent.
Můžeš