Můžeš

Čtení pro ty, kteří se nevzdávají. Už od roku 1992 je Můžeš svědkem změn, které doprovázely život nejen smyslově, mentálně či fyzicky handicapovaných lidí. Chceme inspirovat, pomáhat a rozsvěcovat na témata i souvislosti, které jinde nenajdete, přesto, že se týkají nás všech. Chceme také přibližovat oba světy –lidí s postižením a těch, kteří zatím žádné postižení nemají. Hranice je přeci velmi tenká – a přesto na sebe lidé z obou stran často nedohlédnou. Mnohdy se tak připravují o možnost si porozumět a možná udělat ten jeden krok navíc, jeden krok k lepšímu.

Strana 50

50

můžeš / číslo 7–8 - 2013

POVÍDKA

Ilustrace: JIŘÍ BUŠEK

B

ylo poled-

ne, sáhl jsem

domrazáku,

vyndal sekaný řízek

sbramborovou kaší

ašupnul krabici domikrovln-

ky. Vzal jsem si chorobopisy

dnešních posledních pacientů

aseřadil je podle domluvených

časů. Ovládací kolečko mikrovlnky

se knule pohybovalo neznatelně

pomalu. Tentokrát si budu muset asi

počkat nejméně čtvrthodinku. Měl

jsem dobrý odhad, mašinka nakonec

cinkla amohl jsem se najíst. Najíst?

Řízek připomínal hutnou placku

ze starých novin akaše chutnala

pojakémsi zvláštním zavináči, nějaká

rybina nebo co. Půlku jsem nechal, se-

škrábl doigelitového pytlíku aelegant-

ním hodem umístil dokoše. Uklízečka

chodí vpět, snad se té hrůzy nelekne.

Ozval se bzučák, podíval jsem se

namonitor kamery udomovních dve-

ří. Mladá Roubíšková, skvěle učesaná

aoblečená. Pustil jsem ji ačekal, sčím

vlastně přijde. Když mi před třemi dny

volala, sem tam plakala aneustále

opakovala, že už neví, co má dělat, aže

se něco musí stát. Tak uvidíme, jaká

světodějná událost je před ní. Nebo

možná před námi? Potřech letech

veStředisku krizové intervence bych

mohl ze všech varovných – ačasto jen

spiklenecky pošeptaných – předpovědí

napsat tlustou knihu.

Vešla, posadila se azačala zdobit.

Všechno naní bylo dokonalé. Všechno.

Obličej modelky, pleť zreklamy nakré-

my, velké oči erotické herečky, dokonale

upravené ruce italské kněžny, kostýmek

milionářské dcerky. Ajejí parfém napros-

to přehlušil dosavadní pach rybiny. Málo-

kdy pacient takhle pomůže. Samozřejmě

jsem, jako celé město, věděl, že Roubíškovi

jsou nedosažitelnou špičkou zdejší hono-

race, rodina velmi bohatá avelmi vlivná.

Takže kjejich dceři se věta „Nevím, co mám

dělat!“ hodila asi jako kemně profesorský

diplom zOxfordu.

„Možná si myslíte, že jsem blázen.“

„To si nemyslím, jinak bych nemohl dělat

psychiatra,“ zaskočil jsem ji ato je první

krok knavázání důvěry.

„Až vám řeknu, proč jsem tady, stejně mi

přilepíte nějakou diagnózu.“

„Slibuji vám, že vás nebudu přerušovat.

Vyprávějte.“

„Jde omoji mámu. Zbláznila se. To by

nevadilo, kdyby byla jinak normální. Ale

ona prostě… Začalo to, když si táta našel

Romanu. To není jeho první děvka, měl jich

už nejmíň deset. Máma onich vždycky vě-

děla, ale mávala nad tím rukou. Teď ne, teď

se příšerně změnila. Jednak osebe přestala

dbát, chodí třeba celý den vpyžamu, hází

vajgly pocelém domě, ahlavně, hlavně se

vrhla naty stromy. Hned vám to vysvětlím.

Když dostala anonym sfotkama táty até jeho

křehule nanudapláži, vzala zgaráže mo-

torovou pilu aporazila jabloň. Nejkrásnější

strom nanaší zahradě! Zkrátila větve, pečlivě

oloupala všechnu kůru, nařídila zahradníko-

vi, aby kmen znovu postavil aupevnil kzemi.

Tenhle zmrzačený strom začala barvit.

Natírala kmen ivětve, nechala si přivézt snad

ZDENĚK JIRKŮ: