Můžeš

Čtení pro ty, kteří se nevzdávají. Už od roku 1992 je Můžeš svědkem změn, které doprovázely život nejen smyslově, mentálně či fyzicky handicapovaných lidí. Chceme inspirovat, pomáhat a rozsvěcovat na témata i souvislosti, které jinde nenajdete, přesto, že se týkají nás všech. Chceme také přibližovat oba světy –lidí s postižením a těch, kteří zatím žádné postižení nemají. Hranice je přeci velmi tenká – a přesto na sebe lidé z obou stran často nedohlédnou. Mnohdy se tak připravují o možnost si porozumět a možná udělat ten jeden krok navíc, jeden krok k lepšímu.

Strana 13

časopis pro ty, kteří se nevzdávají
13
můžeš / číslo 7–8 - 2013
■ Náš veřejný prostor zůstává dost nepříjemný.
■ Proč se postižení, maminky a senioři musí prát o každou bariéru?
■ Přestaňme si hrát na domácím písečku.
Text: ZDENĚK JIRKŮ
Foto: JAN ŠILPOCH
Proč je veřejný prostor vnašich městech
imenších obcích většinou málo přátel-
ský? Nejen kvozíčkářům amaminkám
skočárky…
Omlouvám se předem za poněkud širší
začátek. Vnaší zemi je obecně problém
svyužíváním veřejného prostoru. Ikdyž
nejsem pamětník, tvrdím, že to souvisí se
společenskými peripetiemi naší země už od
roku 1939. Až do zásadní politické změny
vroce 1989 to byl čas, kdy nějaká intenzivní
společenská akce ve veřejném prostoru, tedy
svobodné setkávání, diskuse, neregulované
kulturní aktivity nebo třeba oslava nějaké
události nebyly žádoucí. Ale kupodivu nové
politické poměry jako by jen převrátily ky-
vadlo do druhé krajní podoby. Po povinných
manifestacích abrigádách kolem domů
přišla reakce – dejte nám pokoj, máme své
nové podnikání, cestování aosobní zájmy.
To také trvalo dost dlouho, takže teprve pár
let si klademe otázky, kterou jste položil vy.
Kdo si je klade? Samosprávy, stát?
Aobčané sami? Vidíte zvýšený zájem
aaktivitu?
Asi patřím kprvní generaci, která nemá
mezi svými životními cíli chatu nebo
chalupu. Vlastník rekreačního objektu
celkem pochopitelně směřuje svou energii
jinam než do svého bydliště ajeho okolí. To
znamená, že zatímco jinde ve světě je právě
ovíkendech město nejpoužívanější, unás se
vyprázdní. Ale naše generace necítí potřebu
si od města odpočinout, zapomenout na ně,
užívat si volný čas jinde. Proto chceme, aby
veřejný prostor byl nejen estetický, ale ipo-
hodlný, přátelský, připravený pro nejrůz-
nější aktivity – abezbariérové řešení je pak
samozřejmostí. My netoužíme po nějakých
přísnějších normách pro nájezdy, přejezdy
avůbec všechny cesty acestičky, jen trochu
informovanější lidé znaší generace chtějí
především návrat života do těchto míst. Ale
vidíme, že zatím nejsme moc úspěšní, kvali-
ta veřejného prostoru aživota není předním
bodem politických programů auž vůbec ne
politické praxe. Občané? Vidím jen docela
malý zájem, ale zvyšuje se….
Ale snejrůznějšími aktivitami se se-
tkáváme každý den. Petice apodpisové
akce se rojí, lidé nahlas protestují…
Proti čemu? Nechtějí silnici kolem svých
domů. Nechtějí spalovnu, nechtějí novou
továrnu. Znedávné doby: obrovskému množ-
ství lidí se nelíbily obří betonové květináče
vulicích na Smíchově. Uplynul už skoro rok
ajsou pořád na svých místech. Vidíme ale
Jen vlídné prostředí
vytváří vlídné lidi
Adam GEBRIAN:
ZLOBIVÝ CHLAPEC ČESKÉ ARCHITEKTURY
je nejjemnější pojmenování Adama Gebriana,
který se netají kritikou současné praxe.
Můžeš