Můžeš

Čtení pro ty, kteří se nevzdávají. Už od roku 1992 je Můžeš svědkem změn, které doprovázely život nejen smyslově, mentálně či fyzicky handicapovaných lidí. Chceme inspirovat, pomáhat a rozsvěcovat na témata i souvislosti, které jinde nenajdete, přesto, že se týkají nás všech. Chceme také přibližovat oba světy –lidí s postižením a těch, kteří zatím žádné postižení nemají. Hranice je přeci velmi tenká – a přesto na sebe lidé z obou stran často nedohlédnou. Mnohdy se tak připravují o možnost si porozumět a možná udělat ten jeden krok navíc, jeden krok k lepšímu.

Strana 36

36

můžeš / číslo 7–8 - 2013

20 LET KONTA BARIÉRY

■ Letenka doAmeriky byla vstupenkou doprofese překladatelky.

■ Maminka odceři: Maruška je bejk, nikdy to nevzdává.

■ Dvojice cestovatelek zHarrachova projela 24 zemí světa.

Text: PAVEL HRABICA

Foto: JAN ŠILPOCH, ARCHIV LUDMILY HARCUBOVÉ

J

ak často se před či popřečtení kni-

hy odzahraničního autora podíváte

dotiráže, kdo vám zážitek ainformace

zprostředkoval? Co vůbec víme olidech,

kteří nám předávají cizí vědomosti?

Držím vruce knihu ačtu: Překlad: Marie

Harcubová…

Když si však uvědomíte, že mladá žena,

která má své jméno již večtyřech knihách

apátá vyjde letos napodzim, strávila svých

dosavadních 29 let života navozíku skom-

plikovaným postižením dětskou obrnou,

neubráníte se silnému pocitu. Její maminka

Ludmila Harcubová má vždycky, když nalis-

tuje tiráž se jménem své dcery, slzy nakra-

jíčku. Není divu… Utěch dnešních slz štěstí

stálo před dvanácti lety Konto BARIÉRY.

Doškoly vešťastné době

„Už jsem naučená vysvětlovat lidem, kteří

Marušku neznají, že není blbeček. Už ztoho

nedělám vědu. Oni stejně rychle poznají, že

je kolikrát chytřejší než oni,“ spouští svou ku-

lometnou kadenci slov Lída Harcubová, žena

doslova otřískaná životem. Když se jí podvou

synech narodila Marie, věděla, že to dcera

nebude mít vživotě snadné. Mozková obrna,

postižení obou nohou irukou. Ale rozhodla

se, že oni nebude jen pečovat asloužit jí.

Vzala si dohlavy, že ji se „záchranným kru-

hem“ hodí dovody života, ať se holka naučí

plavat. Tehdy by jí nikdo nevěřil.

„Měli jsme štěstí, že vdobě, kdy měla Ma-

ruška jít doškoly, přišla revoluce aochota

pomáhat lidem spostižením byla velká. Tr-

vala jsem natom, že Maruška nebude chodit

donějaké zvláštní školy, ale že se zařadí

doběžné základní školy.“ Tak absolvovala

devítiletku, stejně tak obchodní akademii.

Bez ohledu nabariéry fiktivní ifaktické.

„Mám zasebou 29 let ostrého tréninku

vposilovně,“ pokračuje súsměvem natváři

Ludmila Harcubová. Absolvovala sdcerou

školní docházku coby její máma, asistentka,

nosička vozíku iřidička. Kde nebyl výtah

nebo nějaký schodolez, tam ji vynesla nazá-

dech nebo sehnala nosiče zřad spolužáků,

kantorů či kolemjdoucích.

Dcera veškole,

máma veškolní kuchyni

„Máma mi byla vždycky poruce. Když jsem

chodila nazákladku, mívala jsem veškole

asistenty znáhradní vojenské služby. Máma

pracovala veškolní kuchyni, aby byla na-

blízku,“ vzpomíná Marie. „Ráno mě dovezla

(Jejich) most

přes řeku Kwai

JINÍ BY NA JEJICH MÍSTĚ LAMENTOVALI.

Marie a maminka Lída mají neustále na tváři

nakažlivý úsměv. Ať při cestách po světě

nebo při vycházce po Harrachově.