Můžeš

Čtení pro ty, kteří se nevzdávají. Už od roku 1992 je Můžeš svědkem změn, které doprovázely život nejen smyslově, mentálně či fyzicky handicapovaných lidí. Chceme inspirovat, pomáhat a rozsvěcovat na témata i souvislosti, které jinde nenajdete, přesto, že se týkají nás všech. Chceme také přibližovat oba světy –lidí s postižením a těch, kteří zatím žádné postižení nemají. Hranice je přeci velmi tenká – a přesto na sebe lidé z obou stran často nedohlédnou. Mnohdy se tak připravují o možnost si porozumět a možná udělat ten jeden krok navíc, jeden krok k lepšímu.

Strana 27

ČASOPIS PRO TY, KTEŘÍ SE NEVZDÁVAJÍ

můžeš / číslo 7–8 - 2013

27

PRŮZKUM

Text: RADEK MUSÍLEK

Foto: JAN ŠILPOCH

S

postoji veřejnosti kmladým lidem

spostižením mají problém jejich ro-

diny ineziskové organizace. Nejvíc

jim vadí nezájem apředsudky. Zjistil

to průzkum Nadace Sírius. Reakcí na

tento fakt pak byla kampaň Chodící lidé.

Průzkum dále ukázal, že za největší

problém považují rodiče, neziskovky istát

(úředníci) nedostatek financí. Hned na dru-

hou pozici řadí rodiče azástupci nestátního

sektoru negativní postoj veřejnosti (nezá-

jem, předsudky aposměch). Zástupci státní-

ho sektoru považují za významnější problém

nedostatečnou anevyjasněnou legislativu.

Těsně na třetím místě jmenovali nedostatek

kvalitních pracovníků ve školství aasisten-

tů. Negativní postoj veřejnosti řadí až na

osmou pozici. Vysokou míru nespokojenosti

projevili všichni respondenti usystému

sociálních dávek avýše úhrad zdravotních

pomůcek. Celkově se jim financování péče

oděti se zdravotním postižením vČR jeví

velmi nepřehledné apostrádá dostatečnou

systematičnost.

■ Velkým problémem je nedostatek informací.

■ Mnozí nevědí, jak se klidem spostižením chovat.

■ Soucit i pochvala někdy vadí.

Děti nestojí o soucit

nezajímají. Nejčastějším zdrojem informací

je televize. Velmi nízké procento responden-

tů uvádí, že byli informováni ve škole.

Učásti populace tkví problém vpřístupu

kdětem se zdravotním postižením znejisto-

ty, jak se zachovat vkonkrétních situacích.

Zda ajak nabídnout pomoc, jak se zdra-

votně postiženými komunikovat? Naprostá

většina respondentů zřad veřejnosti má

tendenci vkonkrétní situaci zdravotně

postiženému pomoci, ale strach znezná-

mého azodlišnosti způsobuje komunikační

bariéru. Muži ve větší míře zastávají názor,

že ke zdravotně postiženým bychom se měli

chovat stejně jako kostatním lidem anevě-

novat jim nadbytečnou péči, kvůli níž by se

mohli cítit vyčlenění ze společnosti. Ženy

mají častěji tendenci nabízet pomoc ihned.

Na otázku „Jak byste popsal(a), co vám pro-

bíhá hlavou, když vidíte dítě se zdravotním

postižením?“ odpovědělo 13 % respondentů

„mám zvláštní pocit něčeho neznámého,

nepříjemného“.

Nadace potřebovala zjistit, co bude

užitečné podpořit. Aby zbytečně nefinan-

covala nahodilé nebo duplicitní aktivity.

Proto společnost Median monitoring

problematiky dětí se zdravotním postižením

vČeské republice zpracovala (http://www.

nadacesirius.cz/soubory/ke-stazeni/Bro-

zura_Sirius_web.pdf). Výsledky průzkumu

nasměrovaly nadaci kdalším krokům. Roz-

hodla se změnit postoje veřejnosti, protože

ta cítí rozpaky, které pak negativně vnímají

sami lidé spostižením.

Důležité ovšem bylo zjistit, co přesně si

vlastně rodiny dětí spostižením přejí veřej-

nosti sdělit. Lidé znadace začali připravovat

workshopy pro děti se zrakovým, tělesným

asluchovým postižením. Existuje řada velmi

závažných problémů společných všem těm-

to dětem bez ohledu na diagnózu. Vprůbě-

hu příprav se ukázalo, že užitečnější bude

práce se středoškoláky, protože mladší děti

ještě nejsou schopny takové reflexe. Tvůrčí

pracovní skupinu pak tvořil scenárista,

výtvarník, dramaterapeut, kulturní antro-

polog aposléze ifilmový dokumentarista

areklamní režiséři.

Studenti chtějí žít normálně

Workshopy odhalily, že dospívající lidi spo-

stižením nejvíc trápí neadekvátní přístup

veřejnosti ajejí nejistota, jak se zachovat

vkonkrétní situaci. Nejvíc ubližuje soucit,

strach apřílišná opatrnost, ale na druhou

stranu iobyčejná lhostejnost. Přitom sami

studenti spostižením většinou vnímají svou

situaci jako životní samozřejmost anemají

směrem květšinové společnosti nějaké

zvláštní požadavky. Jsou přesvědčeni, že

mohou žít plnohodnotný život. Chtějí být co

nejvíce soběstační avobvyklých situacích

si většinou dovedou poradit. Jinak by se

do nich nepouštěli. Soucit okolí jim vadí –

aparadoxně někdy ipochvala. To když se

jí dostane za normální věc (např. chození

do práce). Vnímají to jako povyšování se

nad nimi. Přáli by si, aby se snimi jednalo

normálně, jako srovnocennými.

Jedním zúčastníků workshopů na půdě

Jedličkova ústavu aškol byl istudent na

vozíku Vladimír Šmilauer: „Já bych viděl

jako cíl, abychom byli vnímaní jako běžní

studenti. Někde to nejde – aby po mně

třeba chtěli udělat výmyk na hrazdě – ale

kde to jde, aby nás brali co nejnormálněji.

Akdyž je nějaký problém, tak ne že to nejde,

ale jakým způsobem to udělat. Třeba na

předešlé škole bych byl radši, kdyby na mě

měli hodně velké nároky. Ale oni měli pocit,

že nemůžu dělat skoro nic. Takže jsem tam

měl asistentku, která za mě ipsala, což bylo

naprosto zbytečné.“

Znápadů apostojů mladých lidí sposti-

žením začaly kreativcům postupně vyvstávat

kontury kampaně Chodící lidé. Nadace chtě-

la nějakou metaforu zahrnující výše uvede-

né myšlenky. Sami tvůrci se poté svěřili, jak

se postupně posunuly jejich vlastní postoje.

Kampaň má za sebou dvě vlny mediál-

ních spotů, jízdy speciálních tramvají

ainteraktivní výstavu Moje cesta. Ta

zprostředkovávala zážitkovou formou život

spostižením. Ale tím to všechno nekončí.

Kampaň si našla své přívržence iodpůrce

jak mezi „chodícími, tak mezi létajícími“

(nechápete-li, podívejte se na web). Vedle

televizních spotů vznikla ifacebooková ain-

ternetová stránka Chodicilide.cz, kde jsou

videa snávody, jak se zachovat vněkterých

situacích. Každopádně nedávný průzkum

mezi veřejností ukázal znatelnou změnu. Na

škále od 1 do 7 došlo u1250 respondentů

kposunu opřibližně jeden stupeň klepšímu

vrůznýchpostojích, které chtěla kampaň

ovlivnit. 

Já bych viděl jako cíl,

abychom byli vnímaní

jako běžní studenti.

Rodiče považují finanční podporu za

hlavní úkol státu, ato jak voblasti lékařské

péče azdravotních pomůcek, tak ivob-

lasti přímé finanční podpory. Pouze 46 %

respondentů vyhovuje současný systém na-

směrování finanční podpory nákupu služeb

do rodin. Ovšem zároveň pouze 55 % dota-

zovaných uvádí, že tyto prostředky využívá

knákupu sociálních služeb. Mimochodem

dětí surčitým postižením do věku čtrnácti

let je unás přibližně čtyřicet šest tisíc.

Veřejnost neví, jak se chovat

Jelikož se mezi respondenty ukázal význam

přístupu veřejnosti, byly pro zástupce

veřejnosti zapracovány dotazníky. Téměř

70 % dotázaných odpovědělo, že jsou osi-

tuaci dětí se zdravotním postižením špatně

informováni. Necelou polovinu znich občas

zaujme zajímavý příběh, ale více se otéma

NEJLÉPE SE DĚTI S POSTIŽENÍM

cítí ve společnosti, která jim jejich handicap

nikterak nedává najevo. Snímek je z pražské

základní školy Alžírská.