Můžeš

Čtení pro ty, kteří se nevzdávají. Už od roku 1992 je Můžeš svědkem změn, které doprovázely život nejen smyslově, mentálně či fyzicky handicapovaných lidí. Chceme inspirovat, pomáhat a rozsvěcovat na témata i souvislosti, které jinde nenajdete, přesto, že se týkají nás všech. Chceme také přibližovat oba světy –lidí s postižením a těch, kteří zatím žádné postižení nemají. Hranice je přeci velmi tenká – a přesto na sebe lidé z obou stran často nedohlédnou. Mnohdy se tak připravují o možnost si porozumět a možná udělat ten jeden krok navíc, jeden krok k lepšímu.

Strana 51

ČASOPIS PRO TY, KTEŘÍ SE NEVZDÁVAJÍ

můžeš / číslo 7–8 - 2013

51

Zase ten

pitomej pátek

tisíc plechovek sbarvami anatírala. Vznikla

výborná ozdoba pro nějaký lunapark nebo

mejdan šílenců. Jednoho den strom zmizel

azatýden přišla obálka zBerlína. Dostala

tam první cenu namezinárodním sochař-

ském sympoziu! Ona, dávno vysloužilá účet-

ní zmasokombinátu! Chápete, že se bojím?“

„Čeho?“

„No přece všeho.“

„Bojíte se, že se vmamince probudil

dřímající talent? To se při vztahových otře-

sech stává běžně. Buďte ráda, že krize mezi

vašimi rodiči nepřináší nějaké konflikty.

Iknásilí někdy dochází. Máte bohatého

tatínka atalentovanou maminku. To přece

není špatné. Kolik vám je let?“

„Devatenáct. Před čtrnácti dny jsem

maturovala. Samé jedničky. Jak to

souvisí stím šílenstvím mámy?“

„Asi nijak. Bude dobrou mat-

kou, když vás tak vychovala.“

„Tak co mi radíte?“

„Nic. Nejste pacient našeho

centra, nemáte žádnou, ani

skrytou nemoc. Avaše maminka

pravděpodobně také ne.“

„Takže natohle platíme daně?“

Pokrčil jsem rameny alítostivě

pozoroval, jak obláček skvělého parfému

mizí zadveřmi. Ať tak nebo tak, tahle krasa-

vice už nepřijde.

Jen půlhodinku jsem si mohl představo-

vat agenty světových galerií, jak zaplňují

naše nevelké město nevídanými automobily

amarně zvoní urozsáhlé aponěkud splá-

cané vily Roubíškových. Veselá představa,

kterou zničil další bzučák. Starý Doudleba.

Paranoia. Rázně vrazil doordinace asyčel:

„Zase jste neměl pravdu, doktore, neměl!

Bije mě vnoci, vespánku, abych nemohl

svědčit!“

„Azase tou pánvičkou?“

„Jo. Dohlavy ipřes záda!“

„Volal jste záchranku, aby vám ošetřili

zranění?“

„Ne, protože je tak rafinovaná! Dává mi

pak obklady adorána jsou modřiny pryč!“

„Tak zavolejte mně. Rád se dostavím

třeba opůlnoci.“

„Dobře, ozvu se. Uvidíte tu hrůzu!“

Když odběhl, zavolal jsem jako

vždy jeho úžasnou aobětavou manželku.

Omlouvala se, prosila, abych nikomu nic

neříkal. Ale já věděl, že tenhle osmdesátník

se bude zhoršovat. Možná jednou tragicky

napadne svou ženu abude věřit, že to byla

jen sebeobrana. Alzheimer je dost blbý

kamarád. Nikdy svého hostitele neopustí.

Tady už pomůže jen ústav aléky. Napsal

jsem si napondělí, že tohle musím zařídit

jako první.

Poslední odpolední pacient byl už také

trochu pravidelnou součástí mých pátků.

Zelníček, majitel malé dílny. Ploty, vrata,

závory, všechno, co je potřeba ze železa.

Měl výbornou pověst přesného aochotné-

ho řemeslníka, který plní slovo anekrade.

Vživotě si nevzal zálohu, vždycky říkal:

Oběd se platí až nad prázdným talířem.

Ale vuplynulých měsících zamnou začal

chodit smimořádným tajemstvím – vlá-

da poněm jde! Nejdříve mi to připadalo

zábavné, nakonec pokom vláda nejde?

Ovšem živnostník si každý večer utelevize

zapisoval různé výroky ministrů. Skládal je

doobsáhlých statí akekaždé větě přičinil

její – podle něj – skrytý význam. Takže

když ministr dopravy oznámil plán nadalší

výstavbu dálnic, Zelníček okamžitě při-

běhl, že stavba povede přes jeho dvorek.

Sdělení ministra obrany oposílení jed-

notky vAfghánistánu vyvolalo urychlený

dotaz: Bude mobilizace, to je přece jasný,

ne? Když vláda rozhodla omírném zvýšení

stipendií navysokých školách, hned při-

spěchal spoplašnou zprávou: Bude hlad!

Študáci všechno sežerou! Bylo to neškod-

né, legrační aněkdy idocela osvěžující.

Jen kdyby mi jeho panikářství nezabíralo

tolik času vednech, kdy bývala čekárna

plná! Tentokrát mě osvítil duch svatý. Řekl

jsem mu, že zdobře informovaných kruhů

vím obrzké demisi vlády. Byl nadšený

asmnoha poklonami odešel.

Uklidil jsem šanony dokartotéky,

přičichl kekoši srybí kaší avyrazil kautu.

Provoz byl mizivý, začínající léto vyhnalo

snad každého kblízké přehradě.

Teplý, voňavý páteční večer. Vbytě ale

trochu horko. Spokojeně jsem si prohlédl

nákup vledničce. Paní Dvořáčková je jed-

nička! Všechno pořídila apečlivě posklá-

dala dopřihrádek. Jednička! Ity tři lahve

červeného se jen trochu chladily vnapuš-

těném dřezu. Zvládnu je ještě dnes večer.

Musím. Musím, jinak bych nepřehlušil

samotu astesk poHeleně, která už ani

nepíše. Víno je spolehlivý přítel vtomhle

městě, kde se už tři roky pokouším

zachránit bolavé duše.

Otevřel jsem namíru vyrobené široké

dveře nabalkon avyjel navozíku podívat

se, jestli se nějaký hlupák nakole – jako

před lety já – nerozhlíží poholkách, místo

aby dával pozor naautobus.

