Můžeš

Čtení pro ty, kteří se nevzdávají. Už od roku 1992 je Můžeš svědkem změn, které doprovázely život nejen smyslově, mentálně či fyzicky handicapovaných lidí. Chceme inspirovat, pomáhat a rozsvěcovat na témata i souvislosti, které jinde nenajdete, přesto, že se týkají nás všech. Chceme také přibližovat oba světy –lidí s postižením a těch, kteří zatím žádné postižení nemají. Hranice je přeci velmi tenká – a přesto na sebe lidé z obou stran často nedohlédnou. Mnohdy se tak připravují o možnost si porozumět a možná udělat ten jeden krok navíc, jeden krok k lepšímu.

Strana 48

48

můžeš / číslo 7–8 - 2013

NACESTÁCH

Text: JIŘÍ SEMAN

Foto: AUTOR

U

ž před lety jsme se vAustrálii

skamarády Honzou, Martinem

aVaškem domluvili navýletě

poVietnamu. Já aprvně jmenova-

ný jsme vozíčkáři adlužno dodat,

že ani ruce nemáme úplně vpořádku. Hon-

za naplánoval cestu naletošní březen, atak

se taky stalo. Desátý den tohoto měsíce jsme

zPrahy odstartovali dvacetidenní výpravu

dojihovýchodní Asie, doVietnamu aKam-

bodže. STureckými aeroliniemi jsme letěli

přes Istanbul, Bangkok aHo Či Minovo Měs-

to. Přesun nám trval dvacet čtyři hodiny.

Začátek byl zajímavý. Vletadle jsme měli

problém sletuškami ausazením Honzy, který

je tetraplegik vysoké postavy. Chtěl sedět

vuličce, aby si doní mohl natáhnout alespoň

jednu nohu. To mu posádka nechtěla dovolit.

Vznikla ztoho nakonec docela pěkná slovní

přestřelka, dokteré se přišel zapojit ikapitán

letadla, aby zkontroloval, co že se mu to děje

■ Dojihovýchodní Asie se vypravili dva vozíčkáři adoprovod.

■ Bez vydatné pomoci asistujících přátel by nebyla cesta možná.

■ Nepořádek abariéry kompenzovaly zážitky avstřícnost lidí.

Vietnamem

aKambodžou

navozíku

napalubě. Podvaceti minutách, kdy už začali

lidé nastupovat doletadla, se diskuse obrátila

vnáš prospěch aHonza své místo uhájil. Dal-

ší výměna názorů nastala při přestupu vIs-

tanbulu. Důvodem byla kniha, kterou jsem

zapomněl vletadle anechtěl jsem pokračovat

bez ní. Měl jsem ji totiž půjčenou. Ivtomto

případě jsme uspěli aknihu zachránili.

Cesta nasever

Vsedm večer místního času jsme už bez

dalších komplikací přistáli vHo Či Minově

městě. Zde mělo dojít ksetkání sVaškem.

Ten přiletěl zMelbourne. Ksetkání došlo,

takže jsme to zašli oslavit napivko, koupili

místníSIM kartu aodjeli taxíkem dopře-

dem zamluvenéhohotelu. SIM karta stála

vpřepočtu sto korun azahrnovala volání

sinternetem naměsíc. Hodilo se to při

objednávání dalších hotelů, protože vplánu

bylo jet zjihu Vietnamu nasever.

VeVietnamu si nelze půjčit auto. Buď pro-

to, že by se cizinec asi neorientoval vmístním

dopravním „systému“, nebo možná proto,

aby měli taxikáři práci.Byl jsem fascinován

provozem veměstě. Každý si dělal, co chtěl.

Skoro se nepoužívaly ani blinkry, jen se

troubilo akaždý věděl, odkud troubení jde.

Byl to punk vdopravě. VHo Či Minově Městě

je hodně nájezdů nachodník, není problém

se nachodník dostat aopět zněj sjet. Není to

kvůli vozíčkářům, ale proto, aby místní mohli

své skútryparkovat vklidu nachodníku.

Přístupy dobudov byly většinou dost barié-

rové. Jen válečné muzeum bylo kompletně

bezbariérové. Toť vše. Jinak je určitě dobré

mít veVietnamu fyzicky zdatný doprovod. Bez

toho se coby vozíčkář neobejdete.

Druhý den jsme letěli doKambodži,

doměstečka Siem Reap, odkud už je blízko

TRADIČNÍ LODĚ s dračí hlavou ve městě Hue

slouží výletníkům k projížďkám.

ŘEKA BEN HAI byla hranicí

mezi jižním a severním Vietnamem. Most

Hien Luong vede k památníku války.