Můžeš

Čtení pro ty, kteří se nevzdávají. Už od roku 1992 je Můžeš svědkem změn, které doprovázely život nejen smyslově, mentálně či fyzicky handicapovaných lidí. Chceme inspirovat, pomáhat a rozsvěcovat na témata i souvislosti, které jinde nenajdete, přesto, že se týkají nás všech. Chceme také přibližovat oba světy –lidí s postižením a těch, kteří zatím žádné postižení nemají. Hranice je přeci velmi tenká – a přesto na sebe lidé z obou stran často nedohlédnou. Mnohdy se tak připravují o možnost si porozumět a možná udělat ten jeden krok navíc, jeden krok k lepšímu.

Strana 8



můžeš / číslo 7–8 - 2011

TÉMA: Kinematografie

zřízenec, ohluchne. Přitažlivost námětu

doložil idalší přepis románu, vroce 2008

ho realizoval Filip Renč sKarlem Rodenem

vhlavní roli.

Téma slepoty sestalo prvoplánově atrak-

tivní pro sladkobolný film Světlo jeho očí

(1936), vekterém továrníkův syn oslepne

azamiluje se dosvé ošetřovatelky. Poněkud

úspěšněji se spodobným tématem vypořádali

tvůrci snímku Modrý závoj (1941), vněmž se

doslepé hudebnice, která má sestru-dvojče,

zamiluje mladý herec (K. Höger).

Ani vprvních deseti letech poválečného

období nenajdeme prakticky žádný snímek,

vněmž by lidské postižení nebylo jen vedlej-

ší součástí celého příběhu. Zapříklad může

sloužit ifilm Zmého života (1955), který

popisuje osud skladatele Bedřicha Smetany

včetně jeho hluchoty vposledních letech

života.

Šedesátá léta ale už přinášejí změnu.

Napočátku stojí vizuálně vytříbený snímek

Františka Vláčila Holubice (1960), vekte-

rém je dětský hrdina upoután nainvalidní

vozík. Nemožnost pohybu je zde symbolic-

kým prvkem apomíjí vechvíli, kdy vsobě

chlapec nachází cit adobro. Téma váleč-

ného postižení (zprvní světové války) se

objevuje vesnímku Pět hříšníků (1964), ale

nejsilněji zaznívá vepizodické linii vefil-

mu Nebeští jezdci (1968). Jeden zvojáků

je zraněn vobličeji tak, že prakticky ztrácí

svou tvář. Když ji zahlédne vzrcadle, spáchá

sebevraždu. Je to silný moment vevýjimeč-

ně zdařilém snímku. Že se trauma války

podepisuje inalidské psychice, je přesvěd-

čivě vidět vefilmu podle předlohy Arnošta

Lustiga Dita Saxová (1967), vněmž mladá

dívka sice přežije hrůzy koncentračního

tábora, ale zůstane zcela sama ajejí vnitřní

rány se nemohou zahojit.

Normalizační mlčení

Zatímco demokratické režimy se dokázaly

vedruhé půlce 20. století postavit kotázce

postižených čelem, ty totalitní problema-

tiku odsouvaly doústraní. Iproto najdeme

vdobě normalizace jen minimum filmů,

které by se tomuto tématu věnovaly. Pře-

kvapivě však vzniklo nemálo filmů sobecně

sociálními tématy, které život v„socialis-

tickém ráji“ neukazovaly růžově. Častým

tématem byl život vrozpadající se rodině,

alkoholismus jednotlivců, najdeme ifilmy

odehrávající se vdětských domovech.

Právě dětští hrdinové jsou těmi často tr-

pícími ipostiženými. Karel Kachyňa zasadil

vroce 1970 příběh románu Alana Marshal-

la Už zase skáču přes kaluže dočeského

prostředí, hlavní hrdina se podětské obrně

snaží znovu chodit. Vroce 1975 vznikl

film Zrcadlo pro Kristýnu, vněmž je hlavní

hrdinka, mladá sportovkyně, dlouhodobě

upoutána nalůžko. Oba filmy řešily základ-

ní otázku psychických traumat spojených

svydělením zvětšinové společnosti asna-

hou onávrat. Stejné téma řešil isnímek

Jaromila Jireše Neúplné zatmění (1982),

vekterém čtrnáctiletá dívka ztratí zrak

avústavu pro děti se zbytky zraku se snaží

nalézt cestu knovému životu.

Neobvyklý příběh mezi českými reži-

séry prožil tvůrce filmů pro děti amládež

Ota Koval (1931–1991). Vpolovině

70. let při autonehodě ochrnul apohyboval

se nainvalidním vozíku. Iponehodě však

stále natáčel avroce 1978 vytvořil autorský

snímek ojedenáctiletém chlapci, který při

nehodě přijde orodiče aprožívá těžký šok,

Nechci nic slyšet.

Idiot, který okouzlil

Poroce 1989 se česká kinematografie ocitla

napůdě komerčního podnikání. Tento náraz

však přežila, adokonce si začala všímat ité-

Nešlo jen ozobrazení kritické situace anávrat

postiženého doživota, ale také oukázání toho,

co „komunistický člověk“ dokáže.

�

KAREL RODEN

hrál titulní roli

ve filmu

Hlídač č. 47,

byla to

už druhá

adaptace

Koptova

románu.