Strana 52
můžeš / číslo 7–8 - 2011
NÁZORY
Text: JIŘÍ SOUKUP
Ilustrační foto: ERIK ČIPERA
D
neska je ta tehdejší holčička
dospělá, pořád naelektrickém
vozíku, hýbe jen spastickýma
rukama ajen trošku, ale celý
život měla maximální možnou
péči. Odmaturovala, naučila se
jazyky, vládne zručně počíta-
čem, přispívá dointernetových časopisů, má
spoustu přátel. Smámou procestovaly půlku
světa, podívala se namísta, která většina
jejích zdravých vrstevníků vživotě neuvidí.
Aje schopná být samostatná avést úplně
normální smysluplný život.
Obě, máma sdcerou, měly snad štěstí
nachápavé okolí, ataky nasponzory, ale
většinu věcí, kterých dosáhly, si musely
zařídit avytrucovat samy. Historek, které to
dokazují, je spousta anevejdou se dotoho-
hle povídání. Tak jen jednu zavšechny:
Kdysi obě odjely narok doAmeriky. Jen
spár věcmi, svozíkem anadivoko. Žily tam
zúspor, máma snad našla inějaké příle-
žitostné brigády, zatímco dcera zkoušela
chodit doškoly anaučit se anglicky. Povedlo
se to, ale protloukaly se obtížně apoznávaly
Ameriku mnohdy spíš zté horší stránky.
Tahle cesta byla, jak se později ukázalo,
velmi důležitá: Jako start kdalšímu učení
akvalifikaci. Apředevším jako zkušenost,
POZNEJME
SOUVISLOSTI
Odmala mám ve své péči dnes již velkou
a dospělou slečnu na vozíku, kterou její máma
kdysi předčasně odvážela z lázeňských pobytů,
protože cvičení, které tam s ní prováděli, bylo směšně
nedokonalé proti tomu, co každodenně cvičili doma.
Ukázalo se, že jim lázně v jejich situaci nemají
až tak moc co nabídnout. Máma byla lepší.
že navozíku se dá dokázat skoro všechno.
Že se to nesmí vzdávat. Když tehdy holky
odjížděly, považoval jsem jejich plánovanou
cestu zabláznivý nápad hyperaktivní matky.
Až později mi došlo, jak strašně to pro tu
holku bylo zrovna vtéhle době důležité. Pro
její sebevědomí, srovnání se se světem, mo-
tivaci, aco já vím co ještě, pro start dovelké-
ho dospělého života.
No adoma jim mezitím odebrali sociální
dávky. Marné bylo odvolávání avysvětlová-
ní. Vždyť je to přece jasné: Když mohou ces-
tovat poSpojených státech, tak co by ještě
chtěly, že? Já samozřejmě vím, že instituce
mají svá pravidla aže zákony avyhlášky se
musí dodržovat. Ale ne všichni ane všechny
situace se vejdou dostejných škatulek.
Amezi lidmi shandicapem je takových si-
tuací výrazně víc než vevětšinové populaci.
Apokud zákony avyhlášky omezují, místo
aby pomáhaly, pak jsou nedokonalé amusí
se upravovat akultivovat. Aaby se mohly
kultivovat, musí být zákonodárce přesvěd-
čený, že je to důležité. Aproto se to musí
vědět, je potřeba mluvit slidmi avysvětlo-
vat, předvádět, přesvědčovat.
Integrace je mluvení akomunikace. Lidé,
atedy iti zákonodárci, se musí dozvědět, že
žijí vespolečnosti jiných lidí, kteří dosta-
li údělem jiné životní podmínky. Akteří
nepotřebují kvůli svému osudu soucit, ale
naopak zcela normální zacházení. Anor-
mální je přece pomáhat. Akteří potřebují
upravit okolní svět tak, aby vněm mohli
normálně žít jako kdokoli jiný. Nic víc fakt
nepotřebují.
Zkušenost přímo bezprostřední
Také jsem měl před několika lety vestředisku
skvělou zdravotní sestru. Podlouhé době
středisko fungovalo, jak má. Najednou se
zvládala práce, která dříve vevíce lidech byla
skoro nemyslitelná. Pacienti se zdáli být spo-
kojení při vlídném zacházení ausměvavě mi-
lém chování. Sestřička ktomu stačila sman-
Pokud zákony
avyhlášky omezují,
místo aby pomáhaly,
pak jsou nedokonalé
amusí se upravovat
akultivovat.