Můžeš

Čtení pro ty, kteří se nevzdávají. Už od roku 1992 je Můžeš svědkem změn, které doprovázely život nejen smyslově, mentálně či fyzicky handicapovaných lidí. Chceme inspirovat, pomáhat a rozsvěcovat na témata i souvislosti, které jinde nenajdete, přesto, že se týkají nás všech. Chceme také přibližovat oba světy –lidí s postižením a těch, kteří zatím žádné postižení nemají. Hranice je přeci velmi tenká – a přesto na sebe lidé z obou stran často nedohlédnou. Mnohdy se tak připravují o možnost si porozumět a možná udělat ten jeden krok navíc, jeden krok k lepšímu.

Strana 55

Č A S O P I S P R O T Y , K T E Ř Í S E N E V Z D Á V A J Í 

můžeš / číslo 7–8 - 2011

Text: TOMÁŠ CIKRT

Ilustrační foto: JAKUB JELÍNEK

A

no, některé děti zůstávají pona-

rození opuštěny. Nezřídka jsou

však už druhými opuštěnými

azraněnými bytostmi vpořadí.

Hned zasvými maminkami. Pro

ty obvykle nemá veřejné mínění

žádné pochopení. Nerozlišuje

mezi nimi, všechno jsou to prý krkavčí

matky. Já přitom vidím jenom nešťastné

ženy. Některé znich jsou nemocné, dokon-

ce natolik, že svému čerstvě narozenému

dítěti jsou schopny ublížit. Vpomatenosti ho

zabijí nebo pohodí nasmetiště. Stím nic ne-

naděláme, to je mimo běžné lidské chování

achápání.

Obrana nehodných maminek

Většina mladých maminek, které opouštějí

své děti, jsou však normální ženy, které se

ocitly narozcestí. Někdy jsou možná sobec-

ké, spíše však zoufalé, chybí jim síly, chybí

jim moudrá rada, ahlavně zcela konkrétní

pomoc. Tou pomocí ovšem nejsou babyboxy.

Skřínky pro snímání hříchů. Jejich instalace

zbavuje společnost odpovědnosti zaodtr-

žení dítěte odmatky amatky odpovědnosti

zahledání jiného východiska. Pán, který

babyboxy počeských nemocnicích rozsévá,

aspolu sním imnozí novináři, nás dojímají

tím, že prý jde přece doslova oživot. Děti,

které jsou nalezeny zdravotnickým perso-

nálem voné skříňce za300 tisíc korun, se

ovšem vynacházejí vdobrém stavu, někdy

dokonce spřipojeným dopisem arodným

listem. Opravdu si někdo myslí, že by

skončily mezi odpadky, nebo byly přímo

zavražděny? Hluboký omyl!

Děti by měly dostat šanci žít se svými,

ikdyž možná „nehodnými“, maminkami.

Ovšem musel by někdo pomoci. Ale kdo,

když rodinné vazby jsou zničeny? Pomoc

maminkám, které chtějí rodit vutajení nebo

jsou drogově závislé, nabízejí právě kojenec-

ké ústavy. Třeba ten vpražské Krči. Téměř

ANI DO KRABICE,

ANI DO ÚSTAVU

polovina dětí se zněj nakonec vrací dobio-

logických, část donových rodin. Maminky

tady svou šanci dostaly. Mohou se vklidu

rozhodnout, zda pečovat odítě skutečně

chtějí amohou. Nikoliv pod tlakem svého

přítele, kterému se to „nehodí“, nebo náhlé-

ho rozhodnutí vložit dítě nevratně doba-

byboxu. Mohou třeba najít cestu ikesvému

dítěti se zdravotním postižením.

Děti, které nechce vůbec nikdo

Česká republika je prý strašná země, protože

zavírá nechtěné děti dokojeneckých ústavů,

místo aby jim umožnila žít vrodině. Taková

je mediální zkratka, kterou přiživují ti, kteří

si naboji sústavy založili živnost. Společ-

nost tuto zkratku přijímá zasvou, neboť je

snazší mít jednoho viditelně označeného vi-

níka než si sám sáhnout dosvědomí. Přitom

náš problém není vexistenci „ústavů“, ale

vhrozivě nízké odpovědnosti nás občanů

nejen zasebe sama, ale izarodinu, dokteré

jsme se narodili nebo kterou jsme si sami

vytvořili.

Kojenecké ústavy už dnes nejsou takové

jako kdysi. Přeměňují se najakási centra,

kde se personál snaží dětem vytvořit co

možná nejlepší prostředí pro zvládnutí jejich

těžké situace. Vtom se dnes kojenecké ústa-

vy vzásadě neliší například odKlokánku,

protože ani vněm nejde orodinný život, ani

tam by nemělo docházet kcitovým vazbám

mezi dětmi atetami, které by imitovaly rodi-

nu. Samozřejmě že snahou obou institucí –

kojeňáků adoufám, že iKlokánku, je dostat

co nejvíce dětí doopravdových rodin.

Vjednom ohledu jsou ale kojenecké

ústavy dokonce nenahraditelné. Pečují

oděti se zdravotním postižením. Ze zhruba

1600 dětí vkojeneckých ústavech jich vroce

2007 bylo cca 300 velmi vážně postižených,

přijímajících stravu sondou nebo závislých

nadýchacím přístroji. Podíl těchto dětí

vústavech roste. Opuštěné děti se zdravot-

ním postižením vČeské republice (narozdíl

odzápadních zemí) často nechce vůbec

nikdo. Nejen jejich biologická, ale také

žádná náhradní rodina, anenajdete je ani

vKlokánku.

Proto prosím – přispívejte inakojenecké

ústavy.

Několikrát jsem narazil na názor: Lidi, nedávejte peníze

na kojenecké ústavy, dejte je raději na babyboxy!

Můj pohled je přesně opačný, vysvětlím proč.

Pomoc maminkám,

které chtějí rodit

vutajení nebo jsou

drogově závislé,

nabízejí právě

kojenecké ústavy.