Můžeš

Čtení pro ty, kteří se nevzdávají. Už od roku 1992 je Můžeš svědkem změn, které doprovázely život nejen smyslově, mentálně či fyzicky handicapovaných lidí. Chceme inspirovat, pomáhat a rozsvěcovat na témata i souvislosti, které jinde nenajdete, přesto, že se týkají nás všech. Chceme také přibližovat oba světy –lidí s postižením a těch, kteří zatím žádné postižení nemají. Hranice je přeci velmi tenká – a přesto na sebe lidé z obou stran často nedohlédnou. Mnohdy se tak připravují o možnost si porozumět a možná udělat ten jeden krok navíc, jeden krok k lepšímu.

Strana 27

Č A S O P I S P R O T Y , K T E Ř Í S E N E V Z D Á V A J Í 

můžeš / číslo 7–8 - 2011

Foto: ARCHIV DIVADLA VDLOUHÉ

N

enahraditelná krása divadla je

právě vjeho kraťoučké život-

nosti. Vsále se zhasne, nadvě

hodiny přijímáte smlouvu, že

strom namalovaný nakusu

látky je živý, aprožíváte pří-

běh. Pak se rozsvítí avšechno,

doslova všechno skončilo.

Zítra budou stejný text hrát stejní lidé

abude jiný, třeba jen trochu, nebo úplně

jiný. Také proto, že přijde jiný divák. Tahle

známá pravda odivadle je proti trvanlivému

výtvarnému dílu, knize, filmu nebo hudeb-

ní nahrávce jen zdánlivá nevýhoda. Film

dokončíte auž naněm nic nezměníte. Šance

divadla je každý večer nová. Apro mne stou

potvorou nemocí, beznadějně doživotní

anikdy neodstranitelnou, je tak šancí také.

Ještě stále, sice obtížně, ale přece, mohu

zkoušet, připravovat nová představení, vy-

mýšlet nové významy dávno známých textů.

Proč už několik set let hrajeme Shake-

speara? Skutečné téma divadla je setkání.

Asama hra, text?

To jsou mantry. Umožňují nám setkání.

Takže klasický text to umožňuje už čtyři

sta let. Vezmeme klasiku aptáme se, jak to

udělat, abychom se zase mohli setkat? Jaké

nové téma setkání nabízí? Může být izan-

tiky, ale musí zobrazovat něco znaší dnešní

zkušenosti.

Primář ze Šumperka

Když jsem dodělal doktorát nafilozofic-

ké fakultě ajel se pokusit osvou první

profesionální režii doŠumperka, ředitel

mě představil všem – hercům, kulisákům,

rekvizitářům, administrativě, opravdu všem

až povrátného.

Vždycky obřadně – toto je náš nový kole-

ga doktor Borna. Tentýž den jdu večerním

městem azjakési hospůdky vyběhne zmí-

něný vrátný ařve nacelou ulici – nazdááár,

primáři! Abylo to.

mi to včas řeknou, až jim začnu překážet.

Slíbili, že to řeknou!

Já byl vždycky ztěch, kteří hercům

rádi předehrávali. Docela jsem si užíval ty

situace, kdy se něco těžko vysvětluje, ale

zaminutu zadvě to ukážete auž si skole-

gou rozumíte. Teď už jsem najevišti nebyl

vlastně deset let adodivadla si prostě přivá-

žím jen tu svou hubu.

Ahlavu, pochopitelně. Tu nesmím

zapomenout nikdy. Když vám pak zbývají

jen slova ajinak se nepohnete zažádnou

cenu, mohou vám rozumět, ale musejí chtít.

Atakové herce já mám.

Mám vDlouhé hvězdy. Mirka Tábor-

ského, Helenu Dvořákovou, Miroslava

Hanuše, Jana Vondráčka. Prvotřídní herci

aněkteří znich jsou idobří astále lepší

režiséři. Honza Vondráček, talent dovšech

rolí anavšechny hudební nástroje, stále

více také režisér, Mirek Hanuš, nedoceněný

český herec ačlověk, který umí postavit

představení vyprodané naměsíce… Takže

já se mám nakoho spolehnout aopravdu

Tahle blbá nemoc mi vzala třeba mé milované

lyžování, ale to je jen drobnůstka.

Nevzala mi lásku mé ženy amých dětí.

Naučila mě nemyslet nakariéru vAmerice

nebo vLondýně, atu má vdušičce

každý divadelník. Já už ne.

Už tenkrát apak tisíckrát mi bylo jasné,

že se nemám brát vážně. Mimochodem, teh-

dy byl vŠumperku režisér František Čech,

legenda českých oblastních scén. Bývalý

farář, dokonce nějaký čas vězněný někde

nauranu, nedoceněný, avlastně neuznaný

tvůrce mimořádné divadelní krásy. Kdyby se

ale bral smrtelně vážně? Co by vytvořil?

Aplatí to ipro mě navozejku, platí to

vechvílích, kdy únava člověka doslova drtí

anemůže dělat nic. Už už si myslím, že přišla

ta minuta, ta poslední minuta, kdy má člověk

ještě nějakou cenu, že už je únava silnější než

všechna předsevzetí atisíckrát zatnuté zuby…

Ařeknu si: neber se vážně, tohle ještě

není ta chvíle, odpočiň si trošku ajedeme

doDlouhé kekolegům akamarádům.

Zkoušky najevišti pak sleduji zvozíku, oči

sotva vúrovni prken, která neznamenají

svět, ale zásobu štiplavého prachu, brada

zdvižená, pozor, pan režisér je tady, auši

nastražené nejen kreplikám mezi herci, ale

především kjedné osudové větě – Honzo,

nezlob se, ale takhle to už nejde. Slíbili, že

se nemusím prát oautoritu. Před nimi? Já

nejsem jejich primář!

Divadlo pomáhá

Divadlo je jediné umění, kde stojí člověk tváří

vtvář člověku. Výtvarné umění se vlastně

odloučí odautora aputuje světem. Film také.

Najevišti ale vždycky probíhá dobrodružství

– povede se? Nepovede? Vdnešní smršti vje-

mů, křiku, barev reklam, ohromujících vizu-

álních efektů, všudypřítomné nějaké hudby,

kde se všechno blýská, všechny modelky jsou

krásné amají stále větší prsa adelší nohy, tu

stojí živý herec, nedokonalý atřeba inemoc-

ný, neretušovaný vesvé originalitě, acosi

vám chce říci aukázat.

Narozdíl oddesignové slečny zplakátu

vám může pomoci, přinejmenším sodpo-

vědí naněkteré otázky vašeho života. Má

sice všechny nevýhody proti stvořením

nabill boardech, ale má ijednu výhodu – je

skutečný. To lidé potřebují tím více, čím více

umělotin je obklopuje.

�