Můžeš

Čtení pro ty, kteří se nevzdávají. Už od roku 1992 je Můžeš svědkem změn, které doprovázely život nejen smyslově, mentálně či fyzicky handicapovaných lidí. Chceme inspirovat, pomáhat a rozsvěcovat na témata i souvislosti, které jinde nenajdete, přesto, že se týkají nás všech. Chceme také přibližovat oba světy –lidí s postižením a těch, kteří zatím žádné postižení nemají. Hranice je přeci velmi tenká – a přesto na sebe lidé z obou stran často nedohlédnou. Mnohdy se tak připravují o možnost si porozumět a možná udělat ten jeden krok navíc, jeden krok k lepšímu.

Strana 53

Č A S O P I S P R O T Y , K T E Ř Í S E N E V Z D Á V A J Í 

můžeš / číslo 7–8 - 2011

želem postavit nový dům. Nebylo to nejspíš

až tak její toužebné přání, ale poodpoledních

avečerech míchala maltu anatírala okna. Byl

to nani už tehdy docela velký nápor.

Poroce se jí podařilo vymodlené těhoten-

ství. Velká spokojenost aradostné očeká-

vání. Vdruhé půli gravidity si manžel při

fotbálku zlomil nohu, nic komplikovaného,

ale nějak špatně naložená sádra, odu mření

okolní tkáně, poškození nervů, apro kdysi

úspěšného sportovce veliký problém. Ne-

hojilo se to, přidaly se infekční komplikace

vráně. Mé sestřičce přibylo kevší práci ještě

ošetřování manžela, převazování, cesty

nakontroly, zařizování.

Zté patálie ho dostala spíš ona než dok-

toři, ale při tom ohromném náporu předčas-

ně porodila. Dvojčata. Holčička to přestála

bez úhony, ale její bráška má hydrocefalus,

těžkou psychomotorickou retardaci ařadu

jiných postižení. Máma to nevzdala – ostat-

ně jako nic jiného vživotě, doma cvičí, reha-

bilitují, shánějí, jezdí povyšetřeních. Asvel-

kým úspěchem. Klouček začíná říkat první

slova, vetřech letech začíná chodit zaruku,

ale co je nejdůležitější, stále se rozvíjí, pořád

se zlepšuje. Všechno to cvičení, rehabilitace,

starání má smysl. Při návštěvách vestředis-

ku je to rozesmáté veselé stvoření selánem,

který nejspíš zdědilo pomámě.

Cena je ale hodně, hodně vysoká. Sestřič-

ce přibyla starost oten velký nově postavený

dům, protože chlap, kvůli němuž vdůsled-

ku ošetřování jeho zpočátku banálního,

ale komplikovaně se hojícího poranění

předčasně porodila, to neustál, odrodiny

odešel asnovou partnerkou se nastěhoval

dopoloviny toho nového krásného domu.

Velká zrada azklamání. Najednou zůstala

navšechno úplně sama. Starosti sdětmi –

starší syn všechno těžce nese atěžko se mu

to vysvětluje, holčička-dvojče žárlí nabrá-

chu, který spotřebuje větší díl máminy péče.

Namámu je toho moc, osud je příliš nespra-

vedlivý, apokud by měl rozdělovat podle

předchozích zásluh, tak ty katastrofy nadělil

nahodně nesprávné místo. Ona pořád ještě

drží pohromadě, ale jen snejvětším úsilím,

apomalu se ztrácí před očima. Někdy se

zdá, jako by to nebyl její klouček, kdo je nej-

víc postižený. Jeho svět funguje, jeho mámě

ale padá nahlavu.

Kdo potřebuje pomoci?

Mámy vtěchto případech mnohdy zůstávají

samy (chlapi nemívají tak velkou výdrž),

zůstávají opuštěné aperou se sživotem, jak

umějí. Mají to těžké; když se nesesypou, tak

se posílí jejich urputnost, chrání svá mláďa-

ta ajsou vtomhle nejlepší nasvětě. Ale bývá

potíž sjejich okolím, které často tuhle jejich

roli nedokáže přijmout. Někdy to vypadá,

jako by integrovat potřebovaly spíš ony.

Potřebují pomoc: odrodiny, odinstitucí,

odokolí. Mám pocit, jako by se zaslovem

integrace schovávalo jen jakési alibi. Zaří-

díme malému pacientovi integraci doškoly

amáme splněno avystaráno. Vždyť co víc

bychom ještě mohli dělat? Splnili jsme přece

svoji povinnost, dostáli dikci zákona, udělali

všechno podle svých pracovních povinností.

To nestačí! Integraci bychom měli chápat

jako zapojení doživota. Jako pomoc ze

všech stran. Také ovšem, pokud je to třeba,

aby bylo možné překonat překážky apak

se samostatně postavit navlastní nohy. Tak

bychom měli integrovat mámy handicapo-

vaných dětí. Ony to moc potřebují. Málokdy

si připomeneme, že nanich leží největší tíha

anejvětší část práce, která jejich dětem snad

jednou umožní žít jako ostatní.

Je to jako stou demokracií: myslíme si,

že vní žijeme, ale máme zatím jen vnější ná-

těr, snad nějaká pravidla, ale dokud ji nebu-

deme cítit, dokud ji nebudeme sami vnímat,

aktivně prožívat, bránit akultivovat, doté

doby tu žádná demokracie nebude. Stejně

tak dokud nebudeme zvlastní potřeby cítit

nutnost pomáhat tam, kde je to třeba, doté

doby bude integrace jen jakýsi vnější nátěr

mnohdy zakrývající naši neochotu, oko-

ralost aneschopnost pochopit trápení lidí

kolem sebe. Ato platí pro lidi ipro úřady.

Autor je praktický lékař zHarrachova,

dlouholetý člen Rady Konta Bariéry.

Jeho úvahou pokračujeme vdiskusi

ointegraci dětí smentálním postižením.

Mám pocit,

jako by se zaslovem

integrace schovávalo

jen jakési alibi.

Zařídíme malému

pacientovi integraci

doškoly amáme

splněno avystaráno.