Můžeš

Čtení pro ty, kteří se nevzdávají. Už od roku 1992 je Můžeš svědkem změn, které doprovázely život nejen smyslově, mentálně či fyzicky handicapovaných lidí. Chceme inspirovat, pomáhat a rozsvěcovat na témata i souvislosti, které jinde nenajdete, přesto, že se týkají nás všech. Chceme také přibližovat oba světy –lidí s postižením a těch, kteří zatím žádné postižení nemají. Hranice je přeci velmi tenká – a přesto na sebe lidé z obou stran často nedohlédnou. Mnohdy se tak připravují o možnost si porozumět a možná udělat ten jeden krok navíc, jeden krok k lepšímu.

Strana 44



můžeš / číslo 7–8 - 2011

VÝTVARNÍCI KONTA BARIÉRY

KOUSEK ODSUD

V ROCE ….

Středočeská krajina má stovky tváří.

Na sever od Prahy je to ale jen rovina zřídka

přerušená menším terénním zlomem

nebo nevelkým údolím. Když nejedete po dálnicích,

nabízejí se pohledy dost neutěšené. Vtrhl sem

stavební byznys, pokřivil měřítka i tradiční tvary

a barvy, kromě mamutích skladů usadil do země

i bizarní hmoty nadměrných domů.

Text: ZDENĚK JIRKŮ

Foto: ARCHIV MILANA CHABERY

V

eStaré Boleslavi, dnes části

Brandýsa, se ukrývá paladium

země České, unikátní památka

vynášená nadenní světlo jen při

největších svátcích. Tedy také

vpamátný den vraždy sv. Václava

jeho bratrem Boleslavem. Dnes

víme, že to byla politická vražda. Ataké

víme, že tu proti sobě stály dvě síly – středo-

věká polopohanská hrubost anekulturnost

proti nastupující křesťanské kultuře, primi-

tivní chápání života jako pouhého boje proti

úctě kčlověku, kmíru, khodnotám, které

nelze koupit ani ukrást.

Akademický malíř Milan Chabera to

vesvém ateliéru, skrytém právě vjed-

nom znemnohých údolíček, připomíná

ijinak: „Co jiného než barbarství je dnešní

výstavba obydlí bez citu pro hmotu, pro

okolní terén, pro sám účel bydlení? Co

jiného než barbarství je zdobení bytů

adomů lacinými abezduchými cingrlátky,

balastem anesmysly, které se jen tváří

jaksi zdobně?“

Ajeho žena Zdena, sama také výtvarni-

ce, dodává senergií, která jako by vyva-

žovala manželova ještě poněkud opatrná

slova: „Tihle lidé si neničí jen každodenní

užívání nejintimnějšího prostoru, ale dost

často isvé děti. Když se léta díváte nakýč

apitomosti zasijských trhů, dočeho vyros-

tete? Kde se pak vezme vmladém člověku

touha pokráse, pomyšlence, pozastavení

nad klasickým nebo moderním obrazem,

který usiluje onalézání základních otázek

života ajeho smyslu? Ale abych nefilozo-

fovala – vnucování nevkusu dětem by měl

být trestný čin. Začíná to už uobyčejného

každodenního jídla.

Opravdu si někdo myslí, že se plastová

vidlička aplastový talíř nestanou všeobecně

přijatou normou? Já se bojím, že stanou.

Apozor, nejde mi onějaký luxusní porcelán.

Krásné věci, obyčejné věci…“

Manželé Chaberovi již poléta věnují

svá díla veprospěch Konta Bariéry, aprávě

otom nechtějí moc mluvit. Samozřejmost,

sjakou tím přispěli statisícovými částkami

postiženým studentům, je neopouští ani

vrozzářeném odpoledni nadcházejícího

léta. Raději se zamýšlejí nad souvislostmi

sice méně viditelnými než příšerné podni-

JASNÁ BAREVNOST,

vždy originální námět

a propracovaná kompozice dovedly

autora do světových galerií.