Můžeš

Čtení pro ty, kteří se nevzdávají. Už od roku 1992 je Můžeš svědkem změn, které doprovázely život nejen smyslově, mentálně či fyzicky handicapovaných lidí. Chceme inspirovat, pomáhat a rozsvěcovat na témata i souvislosti, které jinde nenajdete, přesto, že se týkají nás všech. Chceme také přibližovat oba světy –lidí s postižením a těch, kteří zatím žádné postižení nemají. Hranice je přeci velmi tenká – a přesto na sebe lidé z obou stran často nedohlédnou. Mnohdy se tak připravují o možnost si porozumět a možná udělat ten jeden krok navíc, jeden krok k lepšímu.

Strana 38



můžeš / číslo 7–8 - 2011

SVATBA JENOM JAKO

Každý z nás zažil ve svém životě svatbu. Ať už

vzpomínáme na ty chvíle s něžnou radostí nebo

hořce, protože se vysněný vztah nakonec nepovedl,

víme dobře cosi všeobecně platného – svatba má být

posvěcením nového a lidsky potřebného vztahu.

PRÁVO NA RADOST

Text: ZDENĚK JIRKŮ

Foto: JAN ŠILPOCH

D

íváte se nafotografie pořízené

4. června 2011. Nejsou jen

svědectvím oštěstí dvou lidí,

ale také připomínkou doby,

vekteré se lámou letité zvyklos-

ti astrnulost našeho chápání.

Berou se dva lidé (skoro bych

chtěl napsat Lidé), kterým osud přichystal

tvrdou zkoušku. Dva mentálně postižení,

tedy neléčitelní lidé zdomova chráněného

bydlení Portus veSlapech, si slíbili trvalou

lásku atrvalý společný život.

Celá tisíciletí jsme byli zvyklí dívat se

nalidi stakovým postižením jako najedince

snenapravitelným handicapem, kteří sice

potřebují pomoc, ale zároveň nemají právo

nanic jiného než přežívat vnaší lepší či

horší péči. Civilizace se knim chovala jako

kmalým dětem, ale bez naděje, že se dožijí

běžných avlastně úplně obyčejných práv

nalásku, naposilující vztah, naspolečné

štěstí, naintimní okamžik vzájemného

splynutí.

Tak jsme byli vychováváni, tak fungovaly

společenské mechanismy lidské kultury

vnašich zeměpisných šířkách. Vhorším

případě dokonce nařizovaly naprostou izolaci

postižených jedinců, vještě horším (nacis-

tické Německo) jejich fyzickou likvidaci, aby

nekazili „zdravý rozvoj“ národa. Prostá, ale

působivá deska vchodníku namístě centrály,

která zaHitlera likvidační program řídila,

dodnes připomíná vberlínské ulici Tiergarten

č. p.4, že zlo může vítězit ivkulturně vy-

spělém národě plném věhlasných univerzit,

vědeckých ústavů, kin, divadel aknihoven.

Svatba byla jen jako

Herečka Simona Stašová tu vroli oddávající

naplnila naSlapech možná nejdůležitější

úlohu svého života. Svými výstižnými slovy

spojila dva těžké, ale krásné životy. Azatím-

co se svatebčané docela normálně bavili,

tančili ahodovali, pozorovatel vkoutku

příjemné zahrady nemohl odehnat otázky:

Jak je možné, že naše země má mezi svými

občany 25000 lidí zbavených svéprávnos-

ti? Jak je možné, že přes naše přistoupení

kpříslušné evropské konvenci tu žije tolik

spoluobčanů bez práva najmout si byt,

koupit si svobodně třeba jen rohlík, pořídit

si lístek naautobus (ito je smlouva, kterou

TENTO TANEC není jen obvyklým

kolečkem novomanželů,

ale i připomínkou dlouhé cesty kradosti.