Strana 25
Č A S O P I S P R O T Y , K T E Ř Í S E N E V Z D Á V A J Í
můžeš / číslo 7–8 - 2011
SLOUPEK
Jiřiny ŠIKLOVÉ
Jsme tolerantnější
iknedostatkům
vlastního těla
Léto je období významné nejen zhlediska
astronomického, ale ipro náš život soukro-
mý. Člověk nemůže pracovat bez přerušení,
aproto již veStarém zákoně je přikázáno,
že je třeba vsobotu přerušit práci. Apříkaz
kodpočinku asvěcení alespoň jednoho dne
je ivevšech dalších náboženstvích.
Včeštině máme pro „sedmý den“ krásné
slovo: neděle. Je odvozeno odnedělání.
Pro letní období máme zase pojem prázd-
niny, připomínající, že máme prázdno či
volno odběžného zaměstnání. Nejedná se
onějaké polehávání, ale jde oprožívání
něčeho jiného, než náleží knaší každo-
dennosti. Atak se přesouváme zmísta
namísto, odjíždíme nadovolenou, když
slunce svítí, ležíme nadekách urybníků
ařek. Nebo taky stanujeme vparcích či
naloukách uměst, vekterých se konají
různé festivaly: hudební, filmové, divadel-
ní… popsané naplakátech jako „kulturní
léto“.
Vmém mládí tohle nebylo, atak tyto fes-
tivaly, kterými se třeba zviditelňují různá
města, sleduji přes své vnuky avnučky
aobčas tam zajedu spřáteli. Kuvolnění
patří iimprovizace. Dohledišť letních festi-
valů se chodí vtričku akrátkých kalhotách,
vsandálech, prostě je to zcela neformální.
Nahrudích, ramenou, zádech se občas
objevuje tetování, tedy jakési hříchy mládí,
zakteré se vpozdějším věku většinou stydí-
me. Srozpaky to komentují zvláště mladé
ženy: „To víš, byla jsem bláznivá holka,
adát to dolů už nejde.“
Apodobně si zvykáme přiznat se vlétě třeba
ikprotéze nohy, kterou vzimě pečlivě ukrý-
váme pod dlouhými kalhotami. Těch, kteří
se toho odváží, je čím dál více, protože iti
ostatní jsou tolerantnější, atak si to trouf-
nou. Odstanů si to tak čím dál častěji „hasí“
někdo navozíku přímo kimprovizovanému
amfiteátru. Nebo s„franckama“ avkraťa-
sech, pod kterými je vidět protéza. Zdá se, že
to nevadí ani těm lidem shandicapem, ani
těm, kdo jdou vedle nich.
Samozřejmě bezbariérové přístupy vtěchto
letních centrech většinou chybí. Většinou
ityto bariéry všichni nějak zvládnou. Vlétě
má být změna! Konečně my, kteří zatím
nepotřebujeme ani berle, ani vozík, taky
běžně nespíme vespacáku anakarimatce.
Tak tedy znovu: Léto budiž pochváleno!
Autorka je socioložka,
členka rady Konta Bariéry.
nu trestu. Nešťastnou náhodou propadl
stropem akvůli poranění míchy se zněj stal
paraplegik. Ponezbytné rekonvalescenci
nastoupil dovýkonu trestu. První tři týdny
trestu strávil vBrně, kde nebylo pro vozíč-
káře upraveno vůbec nic, vyhovující byla
jen šířka dveří. Všechno zvládal sdopomocí
tamních zaměstnanců.
Chybí rehabilitační péče
Knašemu povídání se neplánovaně připo-
jil iJosef Ilavský, Zdeňkův spolubydlící.
Také on sedí navozíku. Narozdíl oddvou
předchozích mužů je výrazně kritičtější
kezdravotní péči. Všichni mluví otom, že se
neodehrává žádná speciální zdravotní či re-
habilitační péče. Nicméně pan Josef hovoří
přímo oorganizačním nezvládání. Jako kon-
krétní důkaz však uvádí pouze své neshody
slékařem. Údajně několikrát musel opustit
čekárnu předčasně, adostal tak nálepku
člověka, který si své potíže jen vymýšlí.
Nazávěr návštěvy oddělení sostrahou
jdeme ještě navycházkový dvoreček. Jedná
se oprostor přibližně šest krát osm metrů.
Obvod vymezuje bílá třímetrová zeď. Část
plochy kryje malá stříška. Výhled tvoří pře-
devším obloha ačást budovy věznice. Letní
počasí snadýchanými mráčky navodilo
vcelku příjemnou atmosféru. Jenže já se zde
rozhlížel svědomím, že zahodinu odejdu.
Kontrast pěkného dne aodnětí svobody
včlověku probouzí pocit úzkosti azároveň
úlevy, že se ho to netýká. Možná podobný
pocit, jako když zaněkým přijdete naná-
vštěvu donemocnice.
Loučíme se debatou ofotbale. Utelevize
vespolečenské místnosti visí plakát FC Bar-
celona. Její vítězství vLize mistrů pánové
sledovali. Neříkám, že vězení je pěkné mís-
to, ale čekal jsem to horší. Všechno vybavení
je sice vojensky strohé anebarevné, ale
prostředí napříchozího nepůsobí odpudivě.
Nejhorší musí být pocit nudy anesvobody.
Znovu se mi vrací paralela snemocnicí.
Když musíte ležet nebo nesmíte opustit od-
dělení, je to hodně podobné. Jen poněkud
čistší améně traumatizující.
Opoznání méně se mi líbilo vdalším
bloku. Přestože šlo oméně přísnou část sdo-
zorem. Nejprve jsme přešli přes oplocený
dvůr, nakterém se pohybovalo několik desí-
tek vězňů bez postižení. Přihlížející dozorce
kvůli nám přerušil probíhající fotbalový
zápas části osazenstva. Uvnitř budovy po-
tkáváme další lidi, okterých se můj poslední
respondent vyjádřil, že naněkteré je lepší
si dávat pozor. Pokud dám jen naprvní
vizuální dojem, souhlasím. Tím dotyčným je
vozíčkář Jiří Kříž, rovněž zMoravy. Sněkoli-
ka dalšími lidmi obývá propojenou dvojitou
celu. Zkapacitních důvodů byla probourána
zeď, aby se získal přístup kbezbariérovému
sociálnímu zařízení.
Jirkovi byl vyměřen trest vdélce dvaceti
devíti měsíců. Jeho vyprávění bylo trochu
záhadné apostupně odkrýval jednotlivé
důvody svého odsouzení. Nejprve začal
řízením bez řidičského oprávnění, které mu
bylo odebráno již dříve. Pak přidal řízení
vopilosti adopravní nehodu, při které si
způsobil poranění míchy.
Pokud jsem správněpochopil další sled
událostí, tak během rekonvalescence začal
jezdit načtyřkolkách. Stále mu však chyběl
řidičák, nehledě napředchozí prohřešky.
Jednou ho zadržela policie apomyslné ucho
džbánu se utrhlo. Podle svých slov si myslel,
že se mu jako vozíčkáři nemůže nic stát.
Opak byl pravdou.
Jak vidno, ruka zákona dosáhne inalidi
spostižením aje naně připravena. Nechystá
jim ozdravnou rekreaci, ale stím nemůže
nikdo počítat. Rozhodně jde ozkušenost,
jakou si každý rád odpustí.
PROJÍŽĎKA NA MALÉM DVORKU
patří ve vězení k jednomu z mála
povyražení. Přes vysokou zeď
a ostnatý drát však vidíte jen oblohu
a kousek sousední budovy.