Strana 36
můžeš / číslo 7–8 - 2011
může dělat problémy vechvíli, kdy se jezdec
vkopci zasekne kvůli příliš těžkému pře-
vodu. Terénní handbike je také trochu výš
posazený amívá hrubší plášť napředním
kole.
Pro jízdu vterénu je samozřejmě nutné
vybírat vhodná místa. Nejlepší jsou rovin-
né oblasti, protože dokopců se handbike-
rům jede těžko inasilnici, natož vterénu.
Pokud se konají závody, tak se volí terény
jako například Klánovický les uPrahy,
který nabízí jen nevelká převýšení. Stejně
tak lesy uHradce Králové jsou ideální,
případně celé Polabí. „Vzásadě platí: kam
můžete vjet sdětským kočárkem, tam
může jet ihandbike,“ říká Tomáš. „Ale jet
se dá iextrém: naMalevilu vseverních
Čechách jela jedna dívka závod nahandbi-
ku spřevýšením 1000 metrů ryze terénní
cestou. Jel sní doprovod, itak se třikrát
převrátila. Ale dojela.“
Český pohár handicapovaných je určen
nejen vozíčkářům, ale iamputářům, nevido-
mým atd. „Je to hezké, když máte vesvém
klubu mistra paralympionika,“ říká Tomáš,
„ale hezčí je, když vidíte člověka, který je za-
vřený doma, anajednou ho vezmete někam
dopřírody. Září mu oči víc než těm, co právě
dostali zlatou medaili. Nato se chceme
zaměřit.“
Chvíle na potlesk
Integrace neboli handicapovaný cyklista
jedoucí společně sčlověkem bez postižení
je podle Tomáše Poucha to nejlepší řeše-
ní. Praktické je to ipři jízdě posilnici, kde
handbike coby „lehokolo“ nabízí nechtěný
adrenalin. Když handbikera předjíždí ka-
mion aon vidí jeho obrovská kola zespodu,
tak to není nic příjemného. Pokud handica-
povaného zezadu jistí běžný cyklista, auta se
musí víc vyhýbat ajezdec nahandbiku není
tolik vohrožení.
Statistika se nevede, ale odhadem je
vČesku asi sto handbiků. Závodní hanbikeři
jsou schopni jet narovině prakticky stejně
rychle jako běžní cyklisté, rychlost třicet
kilometrů vhodině není problém. Ujet
mohou sto avíce kilometrů. Nahandbiku
se jezdí většinou sezonně, zhruba oddubna
doříjna; iČerní jezdci směřují své aktivity
hlavně dotohoto období. „Víkend co víkend
jsme nanějaké akci, kde prezentujeme naši
myšlenku. Jsou snámi ihandicapovaní,
jezdíme společně, asistujeme jim aděláme
zázemí,“ vypočítává Tomáš. Aže je zapojení
docyklistického života pro handicapované
zpočátku nelehké, ví velmi dobře.
„Osobně mi kolo pomohlo vyrovnat se
shandicapem, protože jsem se přestal stydět
zato, že nemám nohu,“ vzpomíná. „Nevadi-
lo mi otom mluvit, ale vadilo mi ji ukazovat.
To bych radši šel nahatej. Až nakole to
přešlo, získal jsem sebevědomí, když jsem
se účastnil závodů sezdravými aneskončil
poslední.“
Své místo si ale musel vybojovat: „Až
nanějakém pátém závodě jsem sklidil
potlesk, když diváci viděli, jak jedu docíle
sprotézou. Handicapovaní předtím
nazávodech horských kol nebyli, idiváci si
namě museli zvyknout. Teprve když viděli,
že to nebalím, tak jim to došlo aocenili
snahu.“
Podle Tomáše Poucha je nacelém handi-
capu vždycky nejtěžší boj člověka se sebou
samým, svlastní psychikou. „Není vždycky
lehké najít ten správný přístup. Chcete
handicapovanému pomoci, ale musíte si dát
pozor, abyste ho tou pomocí nezahltili. Ale
taky ho musíte vtu pravou chvíli podržet. Je
to stálé hledání cesty. Ale když něco děláte
sdobrým úmyslem, tak nakonec většinou
cíle dosáhnete. Chce to jen vydržet.“
JÍZDA VTERÉNU vyžaduje trochu více zkušeností ataké trochu odvážnější srdce.
Nejlepší je, když spolu jedou handiCApovaní iti bez handicapu.
�
Je dobré motivovat
lidi příkladem.
Iproto se snažíme
dávat naše videa
třeba naYouTube,
aby to iostatní lidi
nakoplo. Uvidí jiné
aukáže jim to cestu.