Můžeš

Čtení pro ty, kteří se nevzdávají. Už od roku 1992 je Můžeš svědkem změn, které doprovázely život nejen smyslově, mentálně či fyzicky handicapovaných lidí. Chceme inspirovat, pomáhat a rozsvěcovat na témata i souvislosti, které jinde nenajdete, přesto, že se týkají nás všech. Chceme také přibližovat oba světy –lidí s postižením a těch, kteří zatím žádné postižení nemají. Hranice je přeci velmi tenká – a přesto na sebe lidé z obou stran často nedohlédnou. Mnohdy se tak připravují o možnost si porozumět a možná udělat ten jeden krok navíc, jeden krok k lepšímu.

Strana 6

TÉMA

Má smysl vytrvat

Vnadcházejícím roce uplyne 30 let od vzniku

obecně prospěšné společnosti Asistence.

Její příběh není jen okaždodenní práci asistentů,

ale také ovytrvalém boji za zlepšení života lidí spostižením.

Výraznou měrou za tím vším stojí její současný ředitel

Erik Čipera, který snámi aněkdejším kolegou

Michalem Pragerem zavzpomínal na uplynulé roky.

Nebyli by to však oni, kdyby zároveň neměli

další vize do budoucnosti.

Erik Čipera (51) přišel do Asistence

jako dobrovolník v roce 2003 po stu-

diích fotografie na FAMU. Chtěl dělat

něco užitečného, co by mu dávalo

smysl. Tehdy ještě občanské sdružení

sídlilo v prostorách Jedličkova ústavu

a škol na Vyšehradě, což měl blízko

z Podolí, kde bydlel. „Znal jsem jed-

noho vychovatele z Jedle, a když jsem

do Asistence přišel, potkal jsem se

tam s další známou. Vnímal jsem to

jako směrovky, že jdu správnou ces-

tou. Byl jsem prosycen ideály, ovšem

bez přesnější reálné představy, co to

obnáší. Do reality mě hned na začát-

ku uvedl jeden z klientů, který si mě

pěkně začerstva odchytil na chodbě

a požádal mě o pomoc na WC. Až v tu

chvíli mi došlo, že budu dělat i takové

věci,“ líčí s úsměvem svoje bezpro-

střední začátky Erik.

Záhy nastoupil jako asistent, časem

se z něho stal konzultant při hledání

práce. „Vzpomínám si na prvního

člověka, kterému jsem pomáhal, šlo

o Honzu Vacka. Podařilo se mi najít

mu místo v knihovně Gymnázia Nad

Alejí, kde zrovna končil pracovník se

zrakovým postižením, takže už měli

určité zkušenosti. Honza tam dělá

dodnes! Má to blízko bydliště a jsou

tam k němu velmi vstřícní. Bohužel

jsem časem zjistil, že takhle krásně

to rozhodně nejde vždycky. Dokon-

ce bych mnohdy mluvil o pocitech

marnosti… Čím dál víc mi začalo

docházet, s jakými problémy se lidé

s postižením potýkají v každoden-

ním životě a že je potřeba něco dělat

s příčinami,“ vypráví Erik o počát-

cích svého společenského aktivismu.

BOJ PROTI BARIÉRÁM

Každý v Asistenci viděl, jak velké

úskalí představuje bariérovost ve-

řejného prostoru. Zejména městské

hromadné dopravy v Praze. „Napsa-

li jsme otevřený dopis tehdejšímu

primátorovi Pavlu Bémovi. Z toho

vzešla společná schůzka s ředite-

lem Dopravního podniku hlavního

města Prahy Martinem Dvořákem.

Chlapci ve špičatých botách, jak já

lidem z těchto kruhů říkám, zněli

přesvědčivě, proč to nejde. Dvořák

mi stranou mimo záznam dokonce

naznačil, ať se raději smíříme s tím,

že to nikdy nebude. Nesmířili jsme

se. A jak vidno, situace je dnes zře-

telně jiná,“ konstatuje Erik.

V té době v Asistenci pracoval

i Michal Prager (43), sám vozíčkář

se svalovou atrofií, absolvent Jedle,

který chtěl také věci měnit. „V byro-

kracii je velmi časté, že je vám vy-

světlováno, proč něco nejde. V tom

jsem se později utvrdil, když jsem na

čas vstoupil do komunální politiky.

Důležité je, že se nesmíte nechat od-

radit. Když vytrváte, budou i výtahy

a nájezdy do metra, taková je moje

letitá zkušenost a poselství, proč má

smysl vydržet,“ říká Michal.

Vzpomínám si na prvního člověka,

kterému jsem pomáhal, šlo o Honzu

Vacka. Podařilo se mi najít mu místo

v knihovně Gymnázia Nad Alejí, kde

zrovna končil pracovník se zrakovým

postižením, takže už měli určité

zkušenosti. Honza tam dělá dodnes!

Text: RADEK MUSÍLEK

Foto: MILAN JAROŠ A ARCHIV ASISTENCE