Můžeš

Čtení pro ty, kteří se nevzdávají. Už od roku 1992 je Můžeš svědkem změn, které doprovázely život nejen smyslově, mentálně či fyzicky handicapovaných lidí. Chceme inspirovat, pomáhat a rozsvěcovat na témata i souvislosti, které jinde nenajdete, přesto, že se týkají nás všech. Chceme také přibližovat oba světy –lidí s postižením a těch, kteří zatím žádné postižení nemají. Hranice je přeci velmi tenká – a přesto na sebe lidé z obou stran často nedohlédnou. Mnohdy se tak připravují o možnost si porozumět a možná udělat ten jeden krok navíc, jeden krok k lepšímu.

Strana 22

REFLEKTOR / DOMÁCÍ DIALÝZA

Tři týdny jsem měla intenzivní zá-

cvik se sestřičkami. Chodily ke mně

a školily mě. Každý den jsem přidá-

vala jeden krok navíc, až jsem na-

byla určité jistoty a postupně jsem

se v péči o přístroj osamostatňovala.

Pak jsme se se sestřičkami napří-

klad domluvily, že přijdou, když už

budu mít přístroj přichystaný, nebo

ve chvíli, kdy už jsem byla připoje-

ná. Příště už přišly jen zkontrolovat,

jak se odpojuju. Mohla jsem se zeptat

kdykoli na cokoli, byly skvělé, i lid-

sky jsme si sedly. Teprve ve chvíli,

kdy jsem si byla vším naprosto jistá,

mě už nechaly pracovat s přístrojem

samostatně.

Chodí kvám iteď sestřičky někdy

na kontrolu?

Ano, minimálně jednou za měsíc se

tu některá z nich objeví a vše překon-

troluje. Zastaví se také kdykoliv, kdy

je potřeba něco na mašině přenasta-

vit. Zároveň chodím jednou za měsíc

k lékařce, která mi zkontroluje krev

a z výsledků pozná, jestli je dialýza

účinná. V případě potřeby pak mění

délku dialýzy nebo podíl jednotlivých

prvků v dialyzačním roztoku. Teď mi

například ubrala draslík.

Přístroj musíte ovládat bezchyb-

ně. Jak řešíte případné kompli-

kace?

Zavolám na helplinku, která funguje

nonstop. S čímkoliv mi tu okamžitě

poradí. Zároveň mám na ruce nalepe-

ný senzor, který mě při dialýze hlídá.

V případě, že by bylo něco v nepo-

řádku, okamžitě se ozve. Nejzamilo-

vanější je do té mašiny můj šestiletý

syn. Kolikrát kolem ní projde, pohladí

ji a řekne: „Děkuju ti, mašinko, že mi

léčíš maminku.“ Oba jsme šťastní, že

na sebe máme víc času. Celkově se

zklidnil. Nemusí se bát, že se mu ne-

vrátím z nemocnice domů. Už zažil

i chvíle, kdy jsem na tom byla oprav-

du zle. Teď ví, že jsem tady pro něj.

Kdy si dialýzu děláte?

Podle situace. Musí proběhnout pět-

krát do týdne, ale přesný čas si ur-

čuji sama. Což je nejčastěji přes noc.

Uspím syna a připojím se. Během

dialýzy si sice můžu i trochu zdřím-

nout, ale je to spíše takový polospá-

nek. Po třech čtyřech hodinách se

odpojuji. Ten komfort, že nemusíte

čekat na sanitku, než vás přiveze

a odveze, že jste při dialýze doma,

je k nezaplacení. Když se syn vzbudí

a neležím vedle něj v posteli, přijde

za mnou, přitulí se a spí dál. Věřím

ale, že i tohle je dočasné a že se jed-

noho dne dočkám transplantace.

Díky této naději všechno lépe zvlá-

dám.

Třikrát do týdne jsem jezdila sanitkou

z Poděbrad, kde bydlíme, na dialyzační

středisko do Nymburka. Zároveň jsem

si našla práci na plný úvazek. Skloubit

ji s péčí o syna a s dialýzami bylo

náročné.

Věra se těší, že

se jednou dočká

transplantace

ledviny.