Strana 12
TÉMA / VYTRVALOST
Mrtková, Eva Tomanová, Jitka Kadle-
cová (pokoj její duši), ne zcela spor-
tovní typy jako Indián nebo Jirka Ze-
hnula, Míra Sejkot, ti všichni vnášeli
do toho neobvyklého společenství té
doby svůj osobitý vklad. Říkáme jim
Hrdinové 92. Tehdy to byli všechno
klasičtí „habři“ po úraze.
Dnes je to jinak a v našem od té
doby značně rozvětveném programu
mají převahu děti s dětskou mozko-
vou obrnou, vrozenými handica-
py a plavce po úraze abys pohledal.
Všechno se změnilo, systém péče je
jiný a životní styl také. Všichni jsou
na sebe opatrnější, každý hledí někde
pracovat, tehdy bylo všechno více
punk, necévkovalo se, každý si musel
poradit in natura a lidé více vyhledá-
vali společnost a aktivity. Je to hezky
vidět i na složení repre týmu, kdy na
Letní paralympiádě v Sydney 2000
bylo z osmi plavců šest po úraze, za-
tímco v Paříži bylo všech sedm plav-
ců s vrozeným handicapem.
Zkušenosti jsi ale sbíral ivza-
hraničí – kde?
V říjnu 1993 jsem i s mojí tehdejší
milou Milenou Vavřičkovou, dnes
Duškovou, odcestoval na třináct mě-
síců do Izraele za poznáním dvou
pravd – zda tuto práci skutečně jsem
schopen dělat a zda má víra obsto-
jí v konfrontaci s realitou poznávání
kořenů naší židokřesťanské kultury.
Podivuhodnými cestami jsme se
dostali do kibucu Jizre’el a z něj pak
do Sportovního centra Ilan Haifa,
kam se jezdila učit plavat tehdy šes-
tiletá Inbal Pezaro. Ředitelem centra
byl Uzi a jeho manželka byla půvo-
dem z Čech. Přijali nás jako první
dobrovolníky v historii. Bydleli jsme
v karavanu hned u centra, přes den
jsme dělali asistenci ve stacioná-
ři Beith Miriam, to byla úplně nová
zkušenost. Do té doby jsem znal jen
poúrazové paraplegiky a kvadruple-
giky, ve stacionáři byli lidé s velmi
těžkými vrozenými handicapy, řada
z nich nemohla udělat žádný pohyb,
nemohli se ani vyjádřit slovně, o to
víc jsme komunikovali neverbálně.
Prošli jsme skutečně náročnou
osobní asistencí, kterou jsem si do té
doby nedovedl představit. Odpoled-
ne jsem pak učil v Centru Ilan pla-
vání handicapované děti a dospělé,
kteří tam přijížděli na plavecké lekce,
a Milena vedla pilotní program mo-
derní gymnastiky pro dívky s handi-
capem. Za čas jsem převzal i trénink
sportovní skupiny, z šestileté Inbal se
o deset let později stala paralympij-
ská vítězka a Uri Moses plaval hned
v Atlantě 1996 finále.
Byla to klíčová zkušenost?
V České republice bych se nikdy k tak
intenzivní praxi nedostal. Prošel jsem
během roku vším – náročnou osobní
asistencí, vedením individuální vý-
uky neplavců, tréninkem sportovního
družstva s budoucími paralympioni-
ky. V zimě v době dešťů tři měsíce ne-
přetržitě pršelo, v létě bylo nepřetržitě
horko, klimatizaci v karavanu jsme
měli jen na ozdobu. V lázních Hamei
Tiberias jsme od srpna do října dělali
masáže a hydroterapii, často jsme byli
namočení osm hodin v teplé termální
vodě, byli jsme zmakaný, a když jsme
vyšli ven, dostali jsme nálož horkého
vzduchu léta u Kineretu 212 metrů
pod mořem.
Byla to zkouška, osobní prověrka.
Nevěděli jsme, jak to budeme dělat
po návratu do Čech, ale věděli jsme,
že vydržíme všechno. Někoho může
vyděsit, že v této činnosti je někdy
potřeba někomu i utřít zadek, ale to
je právě obraz života v jeho plnosti,
je to zbavení se vlastních idylických
představ o tom, že budu mít sluníč-
kovou práci, kde budu tuze pomáhat
nemohoucím lidičkám a půjdu za to
do nebíčka. S takovou představou
přijde člověk leda tak do peklíčka.
Co se dělo po návratu?
Stál o mě Zdeněk Škaroupka, mluvil
se mnou ještě před odjezdem a po
návratu mě skutečně zaměstnal.
Plavání má být
hlavně zábava
a radost.
KONEV ve Strakonicích aneb Martin Kovář a Jan Nevrkla
stále spolu při paraplavání.