Strana 52
KULTURA / POVÍDKA
P
atrik si několika nacvičenými pohyby
naložil vozík do auta. Zabouchl dveře
a utřel si mokré čelo. Taková smůla,
zrovna dneska musí pršet! Celý týden
ani mráček, a teď tohle… Snad to cestou
přejde, pomyslel si. Před nastartováním
se ještě zhluboka nadechl a vydechl
jako skokan na lyžích před odrazem
k rozjezdu. Přesně tak si totiž připadal.
Netušil, jak všechno dopadne.
Před půl rokem se na internetu seznámil s Lucií. Nesmělá
počáteční konverzace postupně přerostla v osobní, nakonec
až v intimní komunikaci. Vzájemně si posílali odkazy na svou
oblíbenou hudbu a filmy. Nedokázal by ani spočítat, kolik
večerů strávili posíláním zpráv, telefonováním i videohovory.
Nebylo pochyb, že se zrodila oboustranná náklonnost.
Nakonec se osmělili i ke zprávám a fotkám, u nichž by se
mohl některý člověk i trochu červenat. Touha vzrůstala, ale
otázka, kdy se setkají tváří v tvář, zůstávala pořád nevyřčeně
viset ve vzduchu. Byla to tak trochu záhada. Pro Patrika vlastně
ne. Věděl, že iniciativa se nejspíš očekává od něj, jenže on
měl dobrý důvod, proč se do toho nehrnul. Je přece po úrazu
na vozíku! Bál se, že může o všechno přijít. O tu báječnou
hru s chytrou, vtipnou a nádhernou dívkou na druhém konci.
Nebylo to maximum možného, ale pořád mnohem víc než
nic. A toho nic si v posledních letech užil ažaž… Tohle bylo
krásné, přímo literární. Takový romantismus třetího tisíciletí.
Nepodobalo se to žádnému vztahu, který dosud zažil.
Internetový vztah s Lucií narušil jeho cynickou krustu.
Nakonec se to však rozhodl rozštípnout. Proto teď uhání po
dálnici vstříc setkání, na které se těší a zároveň z něj má velké
obavy. Počasí tomu dodává ještě fatalističtější náladu. Teď
litoval, že se domluvili na schůzce v neutrálním městě. Bydlí od
sebe totiž skoro sto kilometrů, takže rande na půl cesty. „Taková
blbost! Jak jsem na to mohl kývnout?“ vykřikl sám pro sebe
a naštvaně bouchl rukou do volantu. Uvědomil si, že se o ten
tlak musí s někým podělit. Ani na vteřinu neváhal, komu zavolá.
Kamarád Tomáš byl jeho parťák už od první třídy. Věděli o sobě
všechno.
Sotva se v handsfree ozval Tomášův hlas, Patrik bez
pozdravu rovnou spustil: „Já jsem takovej debil, Tome! Proč
jsem ji nepozval k nám? Budu tam v tom dešti na neznámém
místě za ještě většího kripla…“
„Tak se uklidníme, kámo,“ kontroval konejšivě Tomáš. „Byli
jsme se tam přeci spolu podívat a všechno bude v pohodě!
Jedeš, koukám, podle plánu v předstihu, tak se ho drž.
Nainstaluj se do tý kavárny, jak jsme vymysleli, a vyčkej! Ale
zapomeň na ty tvoje vepřový nápady, že si přesedneš do křesla
a pinglovi řekneš, aby schoval vozejk!“
„No jo, já vim,“ odvětil téměř kajícně Patrik. „Byla blbost, že jsem
jí to neřekl hned na začátku, tak se v tom teď takhle plácám…“
„Blbost v první řadě byla, žes jí poslal ty svoje fotky
z dovolený před tím, než ses zrakvil na motorce! Ty vole,
pózičky na vrcholu skály… To byl nápad, takhle se prezentovat!“
Tomáš poněkud vypadl z role opory na telefonu, což si hned
uvědomil, tak spěšně dodal: „Ale neboj, dobře to dopadne. Podle
toho, cos mi o ní říkal, tak je to fajn holka do nepohody a určitě
všechno pochopí.“
„Toho se právě bojim! Že rychle pochopí, jakou udělala
chybu… Víš, Tome?“
„Vím. A říkám Ti, že na žal je dost času. Teď se drž volantu
a našeho plánu. Už tam jsi?
Patrik se na chvíli odmlčel, aby se mohl soustředit na cestu
podle navigace. „Jo, už se blížím k cíli. Sakra, pořád leje…
Hele, támhle už to je. No to snad ne, zrovna někdo parkuje na
jediným vozejčkářským místě! Prosím tě, čau a díky! Musím to
tu nějak vyřešit.“
Patrik ani nečekal na odpověď a zavěsil. „Jste u cíle,“ oznámil
lhostejně ženský hlas v navigaci.
„No, to teda…“ odpověděl jí Patrik bezmyšlenkovitě, zatímco
zastavil a mezi cykly stěračů pozoroval liduprázdnou ulici,
která byla ale plná zaparkovaných aut. Kde to tady nechá?
S nadějí se zadíval na vůz, který mu právě zabral místo. Třeba
hned odjede, bleskla Patrikovi hlavou myšlenka, o které ale
věděl, že je planá. U řidiče se otevřely dveře. Pomaličku se
rozjel, aby se mohl zblízka podívat, jestli má dotyčný modrou
kartičku. Třeba ji mít nebude a mohl by ho vyhodit!
Za volantem seděla mladá žena. Patrik opět zastavil, aby
se mohl z bezprostřední blízkosti podívat. V tu chvíli ji poznal.
Nemohlo být pochyb, její tvář znal dokonale. To je přece Lucie!
„Ježíši, to snad ne!“ vylétlo z Patrika bezděčně. Ucítil vnitřní
rozechvění. Jednak z toho, že ji vidí, ale zároveň z rozčilení, že
zrovna ona parkuje na místě pro vozíčkáře. To by do ní nikdy
Radek Musílek
Rande přes internet