Strana 53
53
neřekl… Vše se ale odehrávalo velmi rychle. Než stačil projevit
pocit zklamání, všiml si vzápětí i modré kartičky, ovšem
především toho, jak se otevírají zadní posuvné dveře a co
zpoza nich vykouklo. Nebylo to dítě v autosedačce, které by ho
zdaleka tak nevykolejilo. Na zadním sedadle stál vozík! Obraz
Patrikovi tak dobře známý. Lucie si rukama uchopila levou
nohu a vystrčila ji z vozu.
Patrika polilo horko a směs pocitů, kterou by dokázal
zpětně popsat jen velmi obtížně. Nejvíc se všechno blížilo
šoku a panice. Lucie byla natolik zabrána do vystupování, že
nemohla Patrika projíždějícího krokem kolem poznat, navíc
v dešti. „Ona je taky kripl!“ vykřikl Patrik zoufale a instinktivně
přidal plyn na plný výkon, aby zmizel.
Řev motoru upoutal Luciinu pozornost, která přerušila
vystupování a překvapeně sledovala vůz, který těsně vedle jejích
dveří vyrazil kupředu a v náhlém zrychlení se roztančil na mokré
dlažbě. Po několika metrech dostal smyk a narazil do nedaleké
lampy pouličního osvětlení. Ta se roztřásla a připomínala kárající
prst nad uličníkem, který právě něco provedl.
Zvláštní ticho, zpravidla nastávající po hlučných
dramatických okamžicích, narušovalo jen šumění deště. Lucie
se vzpamatovala. Rychle přesedla na svůj vozík, aby mohla
k havarovanému autu přijet a zjistit, zda je dotyčný v pořádku.
Určitě zase jeden z těch mladých frajírků, co se potřebují
předvádět, pomyslela si. Znala jich dost z rehabilitačních
zařízení, kde pobývala po svém osudovém pádu z koně. Taky si
mysleli, že umí řídit…
Namáhavě se po dlažbě blížila k nabouranému autu
a polohlasem nadávala: „Kruci! Budu kvůli němu vypadat
jak zmoklá slepice! Patrik tu může být už za chvíli, a já se tu
v dešti plahočím zachraňovat nějaký střevo…“ Její rozhořčení
na druhou stranu alespoň na chvíli přehlušilo nervozitu, kterou
ze setkání prožívala celou cestu. Přijížděla s pocitem, že už se
jí Patrik po setkání určitě nikdy neozve. Nebo to v soucitném
duchu vyšumí do ztracena. Nebylo by to poprvé…
Konečně se dostala až k zmoklému okýnku řidiče. Uvnitř se
nikdo nehýbal. Snad je jen v šoku a otřesený, zase taková rána
to nebyla, problesklo Lucii hlavou. Zároveň začala vzpomínat
na zásady první pomoci, které kdysi slyšela na kurzu. Jenže pak
jí došlo, že by je stejně těžko uplatnila. Vždyť by toho člověka
ani nevyndala z vozu. Zoufale se rozhlédla kolem, ale nikoho
dalšího neviděla.
Zaklepala na okénko. Žádná odezva. Utřela tedy rukávem
sklo a málem zkameněla. To je přece Patrik! Seděl jak
hypnotizovaný, s dokořán otevřenýma očima, nepřítomně
hledící před sebe. Ale zjevně při vědomí. Nevěřícně si utřela
zmoklý obličej a otevřela dveře.
„Patriku! Slyšíš mě? Co se stalo?“ Žádná reakce.
„Haló!“ houkla Lucie a strčila do Patrikova ramene prstem.
Teprve v tu chvíli na ni pomalu otočil hlavu.
„Poznáváš mě? Je všechno v pořádku?“ zeptala se Lucie.
„Není,“ odpověděl potichu jako ve snách Patrik.
„A co se stalo? Co je ti?“ zeptala se Lucie naléhavě.
„Nemůžu hýbat nohama, to se stalo. Asi chápeš, jak tak
koukám…“
Ilustrace: DALL-E