Můžeš

Čtení pro ty, kteří se nevzdávají. Už od roku 1992 je Můžeš svědkem změn, které doprovázely život nejen smyslově, mentálně či fyzicky handicapovaných lidí. Chceme inspirovat, pomáhat a rozsvěcovat na témata i souvislosti, které jinde nenajdete, přesto, že se týkají nás všech. Chceme také přibližovat oba světy –lidí s postižením a těch, kteří zatím žádné postižení nemají. Hranice je přeci velmi tenká – a přesto na sebe lidé z obou stran často nedohlédnou. Mnohdy se tak připravují o možnost si porozumět a možná udělat ten jeden krok navíc, jeden krok k lepšímu.

Strana 47

KULTURA / CENA JAROSLAVA SEIFERTA

47

Čím je pro vás psaní ajak bys-

te se vyjadřoval asdílel, nebýt

básníkem?

Já si přes psaní uvědomuji. Spoustu

věcí jsem si uvědomil díky zápa-

su o pojmenování a formulaci. Přes

hudbu a výtvarný projev by to šlo

jistě taky.

Kdy jste začal psát?

Co rozumět psaním? Mám počítat

i dětské výtvory? Mně připadá, že

pro děti jsou takové věci samozřej-

mé. Moje žena učí děti keramiku

a malbu, a když k ní přijdu do dílny,

vidím pětileté šestileté suverénní

umělce, kteří vůbec nepochybují, že

se jim povede, co chtějí. Jsou k ne-

zastavení. V osmi nebo devíti letech

se jim ale tahle suverenita najednou

někam ztratí. Někdy úplně, někdy se

třeba v šestnácti dostaví druhá vlna.

Já jsem v pěti letech diktoval příběhy

a od šesti či sedmi jsem je sám psal.

Největší překážkou mi byla ruka, sla-

bá psací zručnost. Druhou vlnu jsem

měl někdy ve dvanácti, kdy jsem psal

s kamarádem román. A ještě jednou

se to spustilo v patnácti s písňovými

texty. Od šestnácti jsem začal psát

básně. Zároveň jsem, co se pamatuji,

chtěl být malířem, pak hudebníkem.

S psaním to ale bylo nejjednodušší,

protože stačil sešit a tužka.

Studoval jste ireligionistiku. Co

vám dala?

Religionistiku jsem studoval v čase,

kdy jsem měl stálé místo a tím i jis-

tou výplatu na gymnáziu. Říkal jsem

si „teď nebo nikdy“, cítil jsem velkou

potřebu něco studovat a něco se do-

vědět. S náboženstvím a spiritualitou

koneckonců souvisely překlady, kte-

rými jsem se živil, takže volba měla

i praktickou stránku. Obohacující pro

mě bylo myslím hlavně to, co bych na-

zval „permanentní střídání perspek-

tiv“: dívat se na jevy očima sociologa,

antropologa, archeologa, psychologa,

kunsthistorika, literárního historika,

komparatisty, lingvisty… Být pořád

ve střehu a otevřený, což je v tom

oboru hodně potřeba. Počítat s tím,

že odpovědi na otázky jsou málokdy

definitivní. Třeba hned na tu první –

co to vůbec je „náboženství“? Zjevená

pravda? Víra v bohy? Vztahování se

k posvátnu? Velká iluze? Kolektivní

neuróza? Zásobárna smys lu? Tmel

pospolitosti? Kompenzátor té největší

tíže ze všech tíží, vědomí smrti? A tak

dál a tak dál…

Pavel Kolmačka

(čtvrtý zleva)

s rodinou a přáteli

při předání Ceny

Jaroslava Seiferta

Ke všem předchozím laureátům

mám respekt. Někteří na mě silně

zapůsobili, například Jiří Kolář, Ivan

Martin Jirous nebo Ivan Wernisch.

U Zbyňka Hejdy bych přidal, že je mi

blízký. Trochu jsme se i znali.