Můžeš

Čtení pro ty, kteří se nevzdávají. Už od roku 1992 je Můžeš svědkem změn, které doprovázely život nejen smyslově, mentálně či fyzicky handicapovaných lidí. Chceme inspirovat, pomáhat a rozsvěcovat na témata i souvislosti, které jinde nenajdete, přesto, že se týkají nás všech. Chceme také přibližovat oba světy –lidí s postižením a těch, kteří zatím žádné postižení nemají. Hranice je přeci velmi tenká – a přesto na sebe lidé z obou stran často nedohlédnou. Mnohdy se tak připravují o možnost si porozumět a možná udělat ten jeden krok navíc, jeden krok k lepšímu.

Strana 10

TÉMA / VYTRVALOST

Vydržet sprint

na dlouhé trati

Text: RADEK MUSÍLEK

Foto: MILAN JAROŠ

Jaká byla tvoje cesta kplavání?

Rok po narození mi v Brně operovali

levou nohu – koňskou nohu, pes equi-

novarus – takže handicap. Následova-

lo pak skoro dvanáct měsíců života se

sádrou. Noha kratší, slabší, kotník málo

pohyblivý, takže klasické lékařské do-

poručení: „Maminko, tatínku, kluk by

měl plavat.“ Já chtěl být od dětství po-

tápěčem a plavání bylo blízko.

Osudové bylo trenérské vedení Ji-

řím Kyněrou, pozdějším reprezen-

tačním trenérem – já jako jeho první

plavec, on mladý trenér budující zno-

vu znojemský oddíl plavání. Jirka určil

můj plavecký, a vlastně i životní směr,

pod jeho vlivem jsem začal studovat

trenérství plavání, je trenérskou le-

gendou a nejúspěšnějším plaveckým

trenérem české i československé his-

torie. Navzdory a zároveň díky han-

dicapu se ze mě stal vrcholový pla-

vec. V roce 1983 jsem byl přijat do

střediska vrcholového sportu v Praze

a v roce 1985 jsem začal studovat

trenérství plavání na FTVS UK.

Co tě přivedlo ktrénování parapla-

vání?

Studium trenérství jsem úspěšně do-

končil, devadesátky voněly svobodou

a otevíral se svět možností cestování,

práce v cizině, nekonečných mejdanů,

ale nějak jsem si nedokázal představit,

že začnu dělat něco jako pravidelnou

práci. V roce 1991 to rozlousknul

Martin Kovář. Znali jsme se z FTVS,

kde Martin taky studoval, a v lednu

1989 se mu stal úraz.

Ze všech sportů, které na vozíku

zkoušel, mu plavání přišlo jako nej-

menší limitace, nejvíc jako opravdový

sport. Zkusil to ilegálně v rehabiliťáku

v Hrabyni (tehdy člověk s míšní lézí

do bazénu v reháku nemohl) a oslovil

ho ten pocit osvobození od vozíku, od

káry, jak se asi říká dodnes – slézt do

vody, ovládat svoje tělo zase jen vlast-

ní silou bez pomůcky a nechat vozík

na břehu. Oslovil mě, zda bych s ním

chodil plavat, protože nebylo možné si

nevšimnout, že se poflakuji a nejevím

tendenci zapojit se do budování kapi-

talismu.

Atím se dalo vše do pohybu?

V roce 1992 přišel Martin s myš-

lenkou týdenního kurzu plavání na

Strahově. Já měl námitky, že tomu

nerozumím, nic o tom nevím, jak bu-

deme dělat to a ono, ale pro Martina

nebyl nic v té době problém, takže

V Asistenci ho využívá 25 klientů už

druhým rokem. Erik Čipera však po-

ukazuje na další navazující zádrhel.

Tím je dostupnost služby jako tako-

vé, tedy kapacita poskytovatelů.

Přestože se může zdát, že jde jen

o problém odlehlých regionů, není

tomu tak. „Tady v Praze je sice více

poskytovatelů, ale nestačí pokrýt po-

ptávku. Jen v hlavním městě bylo loni

odmítnuto dva tisíce žadatelů o osob-

ní asistenci. My přitom zdvojnásobili

svoje kapacity na 73 tisíc hodin roč-

ně. Nejsme ani největší poskytovatel

a stále to nestačí. Po masivním rozvoji

sociálních služeb se teď systém po-

někud zasekl. Ty služby prostě nejsou

v potřebném rozsahu. Špatné je, že

v rozvojovém plánu na příští tři roky

s tím město ani nepočítá ve svých do-

tacích pro poskytovatele. Iniciativa za

rozšíření kapacit je naše další výzva,“

nastiňuje Erik další plány.

PRÁCE SVŮNÍ ČLOVĚČINY

Jedním z aspektů je také přitáhnout

více lidí k povolání osobního asisten-

ta. Tomu se snaží napomoci kampaň

Asistujeme.cz a brzy by měl jít v te-

levizi také dokument Olgy Špátové

Povolání asistent. „Asistence je úžas-

ná seberozvojová práce. U nás se jí

věnuje hodně mladých a zajímavých

lidí. To mě u toho drží. Jde o skvě-

lý fenomén. Blízký kontakt člověka

s člověkem. Někdo někomu pomáhá,

ale tím obohacuje zároveň sám sebe

a jde do života s báječnými zkuše-

nostmi. Málokterá profese je tak

širokospektrálně pozitivní. Je to po-

ctivé, lidské a svobodné povolání. To

mi vždy stálo za mou angažovanost,

když vidím tu radost našich klientů

a jaké lidi díky tomu všemu potká-

vám,“ uzavírá Erik své vyprávění, ale

rozhodně nikoliv svoji práci. 

Jen v hlavním městě bylo loni

odmítnuto dva tisíce žadatelů

o osobní asistenci. My přitom

zdvojnásobili svoje kapacity na

73 tisíc hodin ročně. Nejsme ani

největší poskytovatel a stále to

nestačí.

KDO SE JEN TROCHU ZAJÍMÁ OSPORT LIDÍ

SPOSTIŽENÍM, TÉMĚŘ JISTĚ ZNÁ JANA NEVRKLU (59).

ANIŽ BY TO ZPOČÁTKU PLÁNOVAL, JEHO ŽIVOT SE UŽ

VÍCE NEŽ TŘI DESÍTKY LET TOČÍ KOLEM TRÉNOVÁNÍ

PARAPLAVCŮ. BEZESPORU MÁ VELKÝ PODÍL NA

TOM, ŽE PARAPLAVÁNÍ JE DNES NEJÚSPĚŠNĚJŠÍM

PARALYMPIJSKÝM SPORTEM VČESKÉ REPUBLICE.

PODĚLIL SE SNÁMI OSVOJE VZPOMÍNKY

ZE SVÉ VYTRVALÉ CESTY.