Můžeš

Čtení pro ty, kteří se nevzdávají. Už od roku 1992 je Můžeš svědkem změn, které doprovázely život nejen smyslově, mentálně či fyzicky handicapovaných lidí. Chceme inspirovat, pomáhat a rozsvěcovat na témata i souvislosti, které jinde nenajdete, přesto, že se týkají nás všech. Chceme také přibližovat oba světy –lidí s postižením a těch, kteří zatím žádné postižení nemají. Hranice je přeci velmi tenká – a přesto na sebe lidé z obou stran často nedohlédnou. Mnohdy se tak připravují o možnost si porozumět a možná udělat ten jeden krok navíc, jeden krok k lepšímu.

Strana 48

KULTURA / CENA JAROSLAVA SEIFERTA

Ve vašem životopise jsem se do-

četl, že jste byl zaměstnán ijako

sanitář.

V druhé polovině 80. let jsem praco-

val v Ústavu sociální péče nedaleko

Prešova, což byl ústav pro mentálně

postižené dospělé muže i ženy. Ústav

sídlil v barokním zámku a polovinu

pracovníků tvořily řádové sest-

ry. Udávaly tón celkové atmosféře,

přestože vedení ústavu bylo takzva-

ně civilní a šéf se netajil členstvím

ve straně. K řeholním sestrám měli

všichni respekt. Pokud se někomu

příčilo jejich zdůrazňování potřeb

duše, zpravidla ho usmířilo to, jak

pečovaly o potřeby těla, protože na-

prosto bezkonkurenčně vařily. Jed-

nou jsem pracoval na Štědrý den,

měl jsem dvanáctku, což znamenalo

od sedmi do sedmi. Sestry mi při ve-

čeři připravily „hriatuo“, šálek něče-

ho horkého a velmi dobrého (med,

máslo a pálenka). V té zimě nápoj

fungoval jako kamna. Cestoval jsem

ještě ten večer studeným vlakem

a hriatuo ve mně topilo.

Klientům se říkalo „chlapci“.

S chlapci jsem chodil pracovat do

zahrady sestávající z ovocného sadu

a asi půlhektarového pole, na kte-

rém jsme pěstovali brambory a ze-

leninu. Práce jsme měli nad hlavu.

V zimě jsem zůstával se sestrami

na oddělení a pomáhal při koupá-

ní klientů, což znamenalo hroznou

dřinu, protože jich bylo hodně ne-

hybných. Taky jsem chodil na noč-

ní, kdy jsem měl na starosti „šikov-

né“ – zahnat je do postele, dohlížet

na topení, protože se topilo uhlím

v kachlových kamnech, nebo chys-

tat léky na další den.

Vyloženě ošetřovatelská práce

v oddělení ležících, říkalo se mu ne-

mocnička, byla doménou zdravot-

ních sester a řeholnic. V téhle práci

bylo velmi mnoho dobrého a odchá-

zel jsem odtud nerad. Po přestěho-

vání do Chrudichrom jsem pak ještě

pracoval jako sanitář v domově dů-

chodců. Dělal jsem tam všechno, co

k ošetřovatelské práci patří.

Také jste působil vredakci časo-

pisu Velehrad.

Do Velehradu jsem přišel ve chvíli,

kdy měl před sebou hodně nejis-

tou budoucnost. V redakci zůstal po

předchozích otřesech jediný redak-

tor, já byl druhý. Hledal se nový vy-

davatel, rekonstruovala se redakční

rada. Hledal se i nový směr, kterým

by se časopis ubíral. Bylo potřeba

dělat to, co aktuálně hořelo: psát

a redigovat články, provádět korek-

tury, jednat s autory, ale třeba taky

dávat časopisy do obálky a lepit na

ně štítky s adresami. Spalo se v re-

dakci na podlaze. Záchrana časopi-

su vyžadovala hodně práce a hlav-

ně komunikace. To se někdy dařilo

a někdy zase ne. Trvalo to myslím

rok a půl.

Znal jste kardinála Tomáše

Špidlíka, který je na Velehradu

pohřben?

S kardinálem Špidlíkem jsem se

osobně nesetkal. Zato s jeho texty

ano během krátké spolupráce s na-

kladatelstvím Refugium v 90. letech.

Hodně jste prožil aviděl. Co vás

dělá šťastným?

Románová postava Kateřina odpoví

na zvednutou pěst a pokřik „Nic než

národ“ tím, že zvedne otevřenou dlaň

a řekne: „Nic než láska.“ Co jiného?

Bez harmonie ve vztazích není nic.

Abychom navnadili čtenáře,

očem je váš vítězný román Canto

ostinato?

Inspirovala mě hudební kompozice

Canto ostinato, která staví na opaku-

jících se (ostinátních) motivech. Jed-

na z postav na tu skladbu odkazuje:

„Když je ti bídně proto, že nic nevidíš,

zkus hledat, jestli se něco opakuje.

Hudba je taky plná repetic, hudba

stojí na repeticích. Jako Canto ostina-

to Simeona ten Holt. Život a hudba se

podobají.“ Podtitul Listopad, prožitky

blízké zimy odkazuje ještě na něco:

Středem vyprávění je odchod člo-

věka z vezdejšího světa na věčnost.

V románu sledujeme postavy, které

starce k jeho konci doprovázejí, po-

skytují mu poslední služby včetně

pohřbu, hlavně se však ocitají v blíz-

kosti „zimy“ či ve světle „odtamtud“.

Věci se jim v něm vyjevují tak, jak

to dosud neviděli. Jde o duši, hudbu,

konečnost, budoucnost, děti.

Knihy vydáváte většinou vna-

kladatelství Triáda. Jak dlouho

spolupracujete?

S nakladatelem Robertem Krump-

hanzlem jsme se potkali začátkem

90. let. První knihu, román Stopy

za obzor, jsme však spolu vydali až

v roce 2006. Následovaly tři básnic-

ké sbírky a nejnověji Canto ostinato.

Pro mě je při spolupráci s naklada-

telem a editory zásadní shoda nebo

porozumění v základním směřování.

O detailech se dá vždycky diskuto-

vat.

Cena Jaroslava Seiferta je spo-

jena isfinanční částkou. Nač ji

využijete?

Obě dcery chtějí od příštího roku

studovat na školách, které neumož-

ňují bydlení doma. Starší japanistiku

v Praze, mladší jde na střední vý-

tvarnou školu do Brna. Budu je pod-

porovat. 

Ředitelka Nadace

Charty 77 – Konto

Bariéry Jolana

Voldánová a Pavel

Kolmačka

Do Velehradu jsem přišel ve chvíli,

kdy měl před sebou hodně nejistou

budoucnost. V redakci zůstal po

předchozích otřesech jediný redaktor,

já byl druhý. Hledal se nový vydavatel,

rekonstruovala se redakční rada.

Hledal se i nový směr, kterým by se

časopis ubíral.