Strana 19
19
sladké nejsou, zesládnou, až se oba-
lí. Letos potřebujeme napéct asi sto
padesát balíčků. Každý z nás obvykle
peče cukroví doma a pak ho rozdělí-
me do balíčků a ozdobíme. Chceme,
aby každý z nich byl pestrý svým
složením. Členové gardy nakonec
své cukroví přinesou, na každého
ze čtyřiceti připadají tedy dvě kila
cukroví. Abychom to všechno mohli
rozdělit na sto padesát balíčků.“
SENIOŘI PRO SENIORY PŘECE!
Na cukrařinu se musí sehnat dobré
a kvalitní ingredience. Dámy Rettigo-
vá, Kejřová a další vyhlášení kuchaři
a kuchařky ve svých knihách psali:
Vezmeme dobré máslo, vezmeme
dobrou mouku. Ale tehdy byl jeden
druh. Co s tím? Pan Eichner odpovídá:
„Když s něčím experimentuju, musím
mouku vyzkoušet, těch druhů mouky
je dneska strašně moc. Každá je jiná
a má jinou strukturu. Na nedávnou
akci v Národním zemědělském mu-
zeu jsme dělali martinské rohlíčky
ze čtyř druhů mouky, a každý rohlí-
ček byl ve výsledku jinačí. A dneska?
Cukroví, jak se u nás dělá dneska, je
novodobé – zhruba od druhé polo-
viny 20. století. V současnosti totiž
potřebují hospodyně rychle pracovat,
rychle to udělat. Staré receptury byly
složité, těsto se nechávalo odležet.“
Namítám, že ceny másla strmě
rostou, odpověď je stručná: „Kaž-
dý doma do toho vloží i své pení-
ze. Nákladové položky se většinou
takhle hradí, protože roční příspě-
vek z asociace vše nepokryje. Máme
také akce, které jsou finanční injekcí
pro nás a všechno, co děláme. Naše
výrobky jsme na gastronomických
akcích prodávali. Nebo nám hostitelé
zaplatí cestu a suroviny, které použi-
jeme. Senioři pro seniory přece!“
Stejná slova zazní od přítomných
kuchařů a cukrářů ve voňavé kuchyni:
Jany Doksanské, Rudly Trska, Růženy
Slavíkové a samozřejmě Jiřího Eich-
nera. Sborem zaznívá souhlas s akcí,
kterou jim pokaždé konec roku přiná-
ší. Podle jejich názorů bývají v domo-
vech klienti často sami, stýská se jim!
Je potřeba starým seniorům pomáhat,
třeba tam jednou budeme také, říkají.
Kdybych prý viděla, jak nad cukrovím
září, někdy se ukáže i slzička, říkají.
Na závěr mi Jiří Eichner ukáže svou
knihovničku starých kuchařek. „Víte,
u mě ta profese není hobby, je to ,kůň‘,
který mě táhne dopředu. Vždycky mě
vaření a pečení zajímalo a bude zají-
mat. Celá léta sbírám staré kuchařky,
některé nejsou tištěné, ale i psané ru-
kou. První jsem si za sto korun kou-
pil jako učeň dva díly Slovníku umění
kuchařského, v té době nevycházely
žádné kuchařky. Ten dnešní boom,
kdy vydává kuchařku každý, kdo jde
po ulici, neexistoval. V roce 1976
jsem začal sbírat vázané knihy, noviny
a sešity s recepty. Cukrařina je umění,
stejně jako kuchařina,“ zakončí, „ale
musí se dělat hezky, dobře a s láskou.“
A dodá zamyšleně: „Je umění umět
potěšit lidi dobrým jídlem.“
Hned po novém roce se ve Staré
gardě chystají nové projekty, včetně
výletů – vše se bude jako obyčejně
plánovat na společných schůzkách
hned na začátku měsíce. Stará garda
je fakt dobrá parta.
Jiří Eichner (*)
Český kuchař, který strávil přes šedesát let vkuchyni.
Je předsedou spolku Stará garda kuchařů acukrářů,
nositelem čestného uznání Nadace Charty amnoha
dalších medailí. Svojí aktivitou navazuje na předválečnou
Starou gardu – současná garda se opírá odalší desítky
aktivních členů. Stará garda mistrů kuchařů acukrářů
(ve zkratce SGMKC) je pevnou součástí Asociace kuchařů
acukrářů ČR (zkratka AKC) od roku .
Více na www.akc.cr.cz.
Výzva pro všechny
kuchaře acukráře
Další zájemci se do spolku Stará garda mohou jednoduše
přihlásit. Stará garda je přístupná všem, nejen těm, kteří
mají rádi vaření igastronomii – je tu také volná pozice
účetní… Pište panu Eichnerovi: jeichner@seznam.cz.
Na naplněnou krabičku
patří ještě staniol s mašlí.
Ruda Trsek právě
vyndal z trouby
upečený plech
vanilkových
rohlíčků.