Můžeš

Čtení pro ty, kteří se nevzdávají. Už od roku 1992 je Můžeš svědkem změn, které doprovázely život nejen smyslově, mentálně či fyzicky handicapovaných lidí. Chceme inspirovat, pomáhat a rozsvěcovat na témata i souvislosti, které jinde nenajdete, přesto, že se týkají nás všech. Chceme také přibližovat oba světy –lidí s postižením a těch, kteří zatím žádné postižení nemají. Hranice je přeci velmi tenká – a přesto na sebe lidé z obou stran často nedohlédnou. Mnohdy se tak připravují o možnost si porozumět a možná udělat ten jeden krok navíc, jeden krok k lepšímu.

Strana 11

1111

jsem sklapnul. Přijelo dvanáct jeho

kámošů, většinou ti, co je Martin po-

znal v Hrabyni, a týden jsme bydleli

na bloku 12 strahovských kolejí, kde

jsem před tím bydlel ve vrcholáči,

ze strahovské menzy jsme nosili ve

várnicích jídlo, protože do menzy

byly ještě jen schody, a plavali jsme

ve strahovském bazénu, kde jsem

trénoval po přechodu ze Znojma do

Prahy.

Ten byl náhodou postaven bez

schodů, a tak se Strahov stal mís-

tem velkého paraplaveckého třesku,

který byl tak tichý, že o něm prak-

ticky nikdo nevěděl. Bylo to čiročiré

průkopnictví, žádná bezbariérovost,

všechno jen elán, nasazení, přátel-

ství, „lust for life“. Vše stálo na bázi

vzájemného naslouchání, učení se,

pochopení a porozumění. Po tom

týdnu se dostavil stav katarze a při

loučení s Indiánem, Petrem Košu-

tem, jedním z účastníků, jsem zažil

plný stav vědomí „ano, tohle chci

dělat“. Svítilo slunce, Tomáš Scharf

seděl na místě řidiče, Indy stál na

spasmech opíraje se o moje rame-

no a Tomasova favorita, táhla z něj

vodka a já věděl, že tohle je osvícení,

osvobození, úděl a že už jsem zba-

ven dilemat volby.

Kdo byli ti první průkopníci?

Všichni měli míšní léze, takže para-

plegici a kvadruplegici. Tehdy v re-

habiliťácích fungoval systém „opako-

vaček“, na které jezdili staří mazáci

a učili mladé hochy a dívky, kterak

vjet do života na kolech. Na Strahově

se sešla podivuhodná sestava, sku-

teční pionýři, kteří se vydali dobývat

do té doby vozíčkáři prakticky ne-

probádané vodní krajiny. Byli mezi

nimi lidé, kteří dnes patří mezi le-

gendy parasportu, a všichni jsme za

to tehdy uměli vzít i společensky.

Kovi byl tehdy vozíčkář nováček

a ještě osm let to trvalo, než v Sydney

vyplaval své první zlato ve světovém

rekordu a dlouhých dvanáct let od

prvního Strahova vedlo ke zlatému

hattricku v Aténách. Od první do po-

slední velké soutěže Koviho provázel

v reprezentaci Tomas Scharf. Michal

Stefanu se stal naprostým fenomé-

nem stolního tenisu, ale i tenisu a stej-

ně tak jeho partnerka, stolně tenisová

paralympijská medailistka Jitka Pi-

varčiová. Pavel Ermis, Petr Škorník,

Míra Klečka, Bob Mrva, Jirka Arny

Kadeřávek, Jirka Vrba, Tomáš Jochy-

mek, naše orientační závodnice Jarka

Setkání s původní

„starou gardou“

vždy vyvolá

vzpomínky

na začátky.

Navzdory a zároveň díky handicapu

se ze mě stal vrcholový plavec.

V roce 1983 jsem byl přijat do

střediska vrcholového sportu v Praze

a v roce 1985 jsem začal studovat

trenérství plavání na FTVS UK.