Můžeš

Čtení pro ty, kteří se nevzdávají. Už od roku 1992 je Můžeš svědkem změn, které doprovázely život nejen smyslově, mentálně či fyzicky handicapovaných lidí. Chceme inspirovat, pomáhat a rozsvěcovat na témata i souvislosti, které jinde nenajdete, přesto, že se týkají nás všech. Chceme také přibližovat oba světy –lidí s postižením a těch, kteří zatím žádné postižení nemají. Hranice je přeci velmi tenká – a přesto na sebe lidé z obou stran často nedohlédnou. Mnohdy se tak připravují o možnost si porozumět a možná udělat ten jeden krok navíc, jeden krok k lepšímu.

Strana 9

9
A v případě Erika si ani nedovedu
představit, že by do nějakého zaříze-
ní šel, to by určitě rezolutně odmítal.
Občas mezi rodiči zaslechnete o ně-
jakém místě, kde by to snad celkem
šlo, třeba zazněla Laguna Psáry, ale
osobně nevím. Určitě není nějaké po-
bytové zařízení, které bych mohla pro
tuhle skupinu lidí jednoznačně do-
poručit. Péče o dospělé, nikoliv staré
lidi s těžkým tělesným postižením, se
v téhle zemi pohybuje ve vakuu. A to
ani nemluvím o tom, kde hledat za-
řízení, jež by se postaralo o dospělé-
ho vozíčkáře a zároveň i o stárnou
rodiče. Po revoluci se otevřel pro-
stor věci měnit. Matky bojovaly za
své děti, zakládaly neziskovky. Jen-
že z dětí jsou dospělí, matkám došla
energie a nemá kdo navázat. Pro děti
to po více než dvaceti letech hezky
pokračuje, ale kdo teď pomůže těm
mladým dospělým? Musejí čekat
v domově pro seniory, než dozrají do
správného věku, aby tam už patřili?“
ptá se nevesele paní Majka, která ji-
nak působí velmi optimisticky.
PRÁCE BEZ PLATU
Jak se s celou situací vypořádat?
„Speciální školy s maturitou chrlí ab-
solventy, kteří nemají uplatnění, na-
tož ti slabší a náročnější bez maturity.
Měla by existovat denní centra, kde
budou tito lidé kvalitně a smysluplně
fungovat. Vůbec se nedivím školní
turistice, kdy lidé střídají jednu střed-
ní školu za druhou, jen aby oddálili
konec školní docházky. Myslím, že
skvělá pracovní pozice a uplatnění by
bylo něco jako společník v domo
pro seniory. Mladý dospělý člověk na
vozíku by si tam povídal se seniory –
oboustranně přínosné!“
Mluví o tom, že musí myslet na
prevenci syndromu vyhoření. Ne-
chce prý skončit na antidepresivech
jako mnozí jiní rodiče v podobné si-
tuaci. Proto se začala věnovat peer
mentoringu, dobrovolnictví, organi-
zování potravinové pomoci a práci
s pečujícími. Pořádá tematická se-
tkání a podobně. „Potkáváte další lidi
a přitom něco děláte. Vidíte, že jsou
lidé i s horšími starostmi, než jsou
ty vaše. Jde o jakousi svépomocnou
terapii. Myslím, že pro všechny z nás
je hodně důležité poděkování. Od
státu se ho v podobě odpovídajícího
finančního ohodnocení asi nedočká-
me. Přitom ženy mého věku jsou
často takzvaná sendvičová generace
– pomáháme nahoře i dole. Pečujete
o své dítě, načež začne péči potřebo-
vat i váš rodič. Z okolí slýcháte: Vždyť
jsi stejně doma a už s tím máš zku-
šenosti, tak kdo jiný by to měl dělat?
Časem už kývnete na všechno, se-
bevědomí je na bodě nula. Lidé, co to
nezažili, netuší, v čem žijete. Děláme
prakticky za 25 Kč na hodinu, když
rozpočtete příspěvek na péči v od-
povídajícím čase, a to se ještě často
musíte dohadovat či soudit s úřady.
Vím, že se tu máme lépe než v Afri-
ce, ale na druhou stranu létáme do
vesmíru, tak bychom snad mohli
ocenit záslužnou práci, kterou tady
zatím nikdo nedokáže odvést lépe,
konstatuje na závěr Marie Čalkov-
ská.
Družná a pozitivní nátura Erikovi
vydržela dodnes, i když focení
rezolutně odmítá. Vždy vyhledával
společnost hlavně dospělých lidí,
protože si s nimi víc rozuměl.
Vystudoval střední veřejnospvní
školu Gemini a dostal se i na vysokou.
Můžeš