Můžeš

Čtení pro ty, kteří se nevzdávají. Už od roku 1992 je Můžeš svědkem změn, které doprovázely život nejen smyslově, mentálně či fyzicky handicapovaných lidí. Chceme inspirovat, pomáhat a rozsvěcovat na témata i souvislosti, které jinde nenajdete, přesto, že se týkají nás všech. Chceme také přibližovat oba světy –lidí s postižením a těch, kteří zatím žádné postižení nemají. Hranice je přeci velmi tenká – a přesto na sebe lidé z obou stran často nedohlédnou. Mnohdy se tak připravují o možnost si porozumět a možná udělat ten jeden krok navíc, jeden krok k lepšímu.

Strana 9

9

A v případě Erika si ani nedovedu

představit, že by do nějakého zaříze-

ní šel, to by určitě rezolutně odmítal.

Občas mezi rodiči zaslechnete o ně-

jakém místě, kde by to snad celkem

šlo, třeba zazněla Laguna Psáry, ale

osobně nevím. Určitě není nějaké po-

bytové zařízení, které bych mohla pro

tuhle skupinu lidí jednoznačně do-

poručit. Péče o dospělé, nikoliv staré

lidi s těžkým tělesným postižením, se

v téhle zemi pohybuje ve vakuu. A to

ani nemluvím o tom, kde hledat za-

řízení, jež by se postaralo o dospělé-

ho vozíčkáře a zároveň i o stárnoucí

rodiče. Po revoluci se otevřel pro-

stor věci měnit. Matky bojovaly za

své děti, zakládaly neziskovky. Jen-

že z dětí jsou dospělí, matkám došla

energie a nemá kdo navázat. Pro děti

to po více než dvaceti letech hezky

pokračuje, ale kdo teď pomůže těm

mladým dospělým? Musejí čekat

v domově pro seniory, než dozrají do

správného věku, aby tam už patřili?“

ptá se nevesele paní Majka, která ji-

nak působí velmi optimisticky.

PRÁCE BEZ PLATU

Jak se s celou situací vypořádat?

„Speciální školy s maturitou chrlí ab-

solventy, kteří nemají uplatnění, na-

tož ti slabší a náročnější bez maturity.

Měla by existovat denní centra, kde

budou tito lidé kvalitně a smysluplně

fungovat. Vůbec se nedivím školní

turistice, kdy lidé střídají jednu střed-

ní školu za druhou, jen aby oddálili

konec školní docházky. Myslím, že

skvělá pracovní pozice a uplatnění by

bylo něco jako společník v domově

pro seniory. Mladý dospělý člověk na

vozíku by si tam povídal se seniory –

oboustranně přínosné!“

Mluví o tom, že musí myslet na

prevenci syndromu vyhoření. Ne-

chce prý skončit na antidepresivech

jako mnozí jiní rodiče v podobné si-

tuaci. Proto se začala věnovat peer

mentoringu, dobrovolnictví, organi-

zování potravinové pomoci a práci

s pečujícími. Pořádá tematická se-

tkání a podobně. „Potkáváte další lidi

a přitom něco děláte. Vidíte, že jsou

lidé i s horšími starostmi, než jsou

ty vaše. Jde o jakousi svépomocnou

terapii. Myslím, že pro všechny z nás

je hodně důležité poděkování. Od

státu se ho v podobě odpovídajícího

finančního ohodnocení asi nedočká-

me. Přitom ženy mého věku jsou

často takzvaná sendvičová generace

– pomáháme nahoře i dole. Pečujete

o své dítě, načež začne péči potřebo-

vat i váš rodič. Z okolí slýcháte: Vždyť

jsi stejně doma a už s tím máš zku-

šenosti, tak kdo jiný by to měl dělat?

Časem už kývnete na všechno, se-

bevědomí je na bodě nula. Lidé, co to

nezažili, netuší, v čem žijete. Děláme

prakticky za 25 Kč na hodinu, když

rozpočtete příspěvek na péči v od-

povídajícím čase, a to se ještě často

musíte dohadovat či soudit s úřady.

Vím, že se tu máme lépe než v Afri-

ce, ale na druhou stranu létáme do

vesmíru, tak bychom snad mohli

ocenit záslužnou práci, kterou tady

zatím nikdo nedokáže odvést lépe,“

konstatuje na závěr Marie Čalkov-

ská. 

Družná a pozitivní nátura Erikovi

vydržela dodnes, i když focení

rezolutně odmítá. Vždy vyhledával

společnost hlavně dospělých lidí,

protože si s nimi víc rozuměl.

Vystudoval střední veřejnosprávní

školu Gemini a dostal se i na vysokou.