Můžeš

Čtení pro ty, kteří se nevzdávají. Už od roku 1992 je Můžeš svědkem změn, které doprovázely život nejen smyslově, mentálně či fyzicky handicapovaných lidí. Chceme inspirovat, pomáhat a rozsvěcovat na témata i souvislosti, které jinde nenajdete, přesto, že se týkají nás všech. Chceme také přibližovat oba světy –lidí s postižením a těch, kteří zatím žádné postižení nemají. Hranice je přeci velmi tenká – a přesto na sebe lidé z obou stran často nedohlédnou. Mnohdy se tak připravují o možnost si porozumět a možná udělat ten jeden krok navíc, jeden krok k lepšímu.

Strana 54

KULTURA / POVÍDKA

U

ž je to tradice.

Každou první

neděli v měsíci

se v našem

domě sejde

poměrně

početné

příbuzenstvo

k obědu, který

spíš než k naplnění břich slouží k bohaté

rozpravě. Někdy se i zasmějeme, někdy

poučíme, ale nejčastěji si vjedeme do

vlasů. Řeší se všechno. Politika, sport,

ceny v obchodech, počasí, manželské

konflikty, zlobivé děti, úroda na zahradě

i nové módní kreace. Prostě rodinka

k zulíbání. Předsedkyní shromáždění je

vždy prababička Jaromíra, která obyčejně

k našemu velkému stolu vjíždí na vozíku

s halasnou otázkou: „Tak co jste zase

podělali?“ Vychází přitom ve svých

třiadevadesáti z pevného přesvědčení

– celá její rodina včetně přivdaných

a přiženěných je banda budižkničemů,

psychicky narušených trdel, prakticky

určených do nejpřísněji hlídaných ústavů.

Dnes přivezla horký námět – politická

situace. Sama poměrně otevřená

neostalinistka, která Josifa Visarionoviče

kritizuje jen kvůli politické měkkosti

– „málo jich pověsil, dneska mohli

vládnout celému světu a nekrčit se před

západními buržousty, židy, Číňany

a tou musulmanskou holotou“, vždy

umí vyloupnout jádro problému: „Svět

nepotřebuje tyhle podělaný demograty,

lidský práva, náboženskej soucit nebo

podporu cigánů a jinejch barevnejch,

svět potřebuje řezat to všechno na jednu

hromadu!“

To byly názory celkem známé

a vzhledem k nulovým fyzickým

možnostem i nulovému intelektuálnímu

vlivu jejich nositelky nijak nebezpečné.

Jen jednou se můj bratranec Josef pokusil

s Jaromírou přít o zbytečně zabité

ukrajinské děti a už měl hlasité poučení:

„A co by z nich vyrostlo? Není problém

spíš v jejich dědičným zatížení? Dyť je to

mišmaš kozáků, Poláků, debilů z Haliče,

tamních rabínů a podobných omylů

přírody!“

A stále se to opakovalo. I tentokrát.

Z celkem zmatené diskuse nás zachránila

moje žena, která přinesla velkou mísu

vonící polévky. Všichni si postupně nalili

a tiše si cosi špitali, aby se Jaromíra

nemohla do jejich hovorů vmísit. To ji

pochopitelně štvalo. Koulela očima sem

a tam a nakonec se přece jenom chytla:

„Vy všichni se přece máte čeho bát. Jeden

jako druhej si lebedíte, protože volíte jen

ty zloděje, ale čas odplaty přijde!“ A my

nic. Jenomže já jsem si jako hostitel přece

jenom připadal jako spoluviník těchto

nesmyslných debat a zničehonic jsem

Zdeněk Jirků

Rodinná

sešlost