Můžeš

Čtení pro ty, kteří se nevzdávají. Už od roku 1992 je Můžeš svědkem změn, které doprovázely život nejen smyslově, mentálně či fyzicky handicapovaných lidí. Chceme inspirovat, pomáhat a rozsvěcovat na témata i souvislosti, které jinde nenajdete, přesto, že se týkají nás všech. Chceme také přibližovat oba světy –lidí s postižením a těch, kteří zatím žádné postižení nemají. Hranice je přeci velmi tenká – a přesto na sebe lidé z obou stran často nedohlédnou. Mnohdy se tak připravují o možnost si porozumět a možná udělat ten jeden krok navíc, jeden krok k lepšímu.

Strana 53

mnoho věcí je pouze naznačeno, ať se

divák dovtípí sám. Kostýmy Matildy

Tlolkové a masky Berty Doubkové

svou symbolikou vše doplňují.

Na představení se přišlo podívat

také obecenstvo z řad majitelů vo-

zíků elektrických či mechanických

– prostor Vzletu má samozřejmě

bezbariérový přístup do budovy

i sálu. Bylo by určitě zajímavé zeptat

se těchto „zaujatých“ diváků, jak je

osobně ztvárnění života člověka na

vozíku oslovilo – jak vnímají, když

jsou odkázáni na druhé, ale pomoc

nepřichází, jestli také cítí bezmoc

a zlost, jak vnímají nechtěnou po-

zornost, jak si poradí v situaci, když

chtějí například druhého obejmout,

ale není to možné, protože ten druhý

je také odkázán na pomoc asistenta.

I takové situace v Příchozím jsou pří-

tomny, ztvárněny s vtipem a citem.

Další velikou výhodou představení

je, že se odehrává beze slov. Obsa-

huje mnoho již zmíněných symbolů

a také znázorněné situace, výrazy

tváří, gesta, hra těla (a elektrických

vozíků) mohou oslovit každého. Tím,

že se Příchozí neomezuje jen na čes-

kého diváka a je univerzální, je ote-

vřené komukoliv a nic nebrání tomu,

aby se o něm dozvěděl svět. Tvůrci

také kromě hudby (kterou měl na

starost Matěj Šíma) maximálně vy-

užili různých zvuků (jak reprodu-

kovaných, tak živých) – ty s vtipem

dokreslují, co se děje na jevišti.

PROČ PRÁVĚ PŘÍCHOZÍ?

Symbolický je také název. Příchozí

je pouze ten, který pěšky přichází

(na pomoc)? Anebo může přijít (na

návštěvu, rande, do restaurace) i ten,

který k pohybu potřebuje kola? Či

snad se to netýká pouze osob, na

vozíku či bez něj, ale je název myš-

len ve smyslu sdělení a cíle, které-

ho chtěli autoři projektu dosáhnout

– příchozí pomoc v podobě pátého

stupně asistence, kterého ještě ne-

bylo dosaženo, ale doufáme v jeho

brzký příchod? Rozhodně se hned

nabízí efektní překlad názvu do an-

gličtiny, Incoming, který nabízí ještě

symboličtější význam.

Scéna, kterou měly na starost Eliš-

ka Kociánová a Berta Doubková, byla

využita vynalézavě. Na pódiu, které

výškově neoddělovalo herce od prv-

ní řady diváků, se tančí, běhá, hraje

se boccia, vaří, stoluje, miluje, jezdí

a existuje.

Všichni herci, jak z řady vozíčkářů,

tak profesionálních herců, ve vel-

ké míře dokázali téměř nemožné –

předat zkušenost, kterou většinový

divák nemá. Hráli sami sebe a doká-

zali to s nadsázkou a humorem. Pře-

jeme jim i celému tvůrčímu týmu,

aby představení mohlo dál existovat

a v budoucnu bavit další diváky nebo

třeba bourat jejich předsudky. 

Hráli:

Antonie Rašilovová, Štěpán Lustyk,

Lenka Dvořáková, Kateřina Cuřínová,

Michal Greško, Michal Novotný,

Kristýna Kolenčíková, Alžběta Nováková,

Berta Doubková, Kamila Selementová

53

Inscenace ukazuje

potřebnost pátého

stupně pro lidi

svážným tělesným

handicapem.

Celé představení

jako souhra barev,

stínů, světel,

zvuků avozíků.