Strana 14
REFLEKTOR / AUTA GLOBUS POMÁHAJÍ
„Ty první roky byly nepředstavitel-
ně těžké, všechno byla jedna velká
improvizace a stres. Vzpomínám si,
jak jsem tu jednou seděla na scho-
dech, brečela a říkala: Pepku, co jsme
to udělali?“ líčí Jitka Fučíková, která
si svého času prý chodila po zná-
mých půjčovat peníze na výplaty za-
městnancům. Společně se synem žili
skromně z Josefova důchodu a pro-
nájmu jednoho pozemku. Přesto vy-
padají, že by neměnili, a nyní konečně
sklízejí zasloužené plody. Společně
nás provázejí třemi křídly vzorně re-
konstruovaných prostor. Pouze jedno
křídlo a barokní kostel zůstaly církvi.
Kudy vede vlastnická hranice, je kon-
trastně vidět na vnější omítce.
VOZÍČKÁŘ BAGRISTOU
Josef během prohlídky svoji ženu
téměř nepustí ke slovu a má příběh
nejen ke každé místnosti, ale téměř
ke každé dlaždici či dveřím. Jelikož
je od fochu, moc dobře si všímal, jak
je která práce odvedena. Sám dohlí-
žel a mnohé i sám vybudoval, pří-
padně také boural, když bylo potře-
ba. Z nadšení přechází v slzy dojetí,
když náhodou potkáváme prvního
významného soukromého mecená-
še, jenž je v počátcích podpořil. Ob-
rovsky si váží každého, kdo je kdy
podržel a podporuje. Významný po-
díl a dík dává také Nadaci Charty 77.
Za odrazový můstek také považují
charitativní adventní koncert v Čes-
ké televizi z roku 2006.
Stejně tak vzpomíná, jak mu v jed-
né firmě zapůjčili malý bagr, do ně-
hož Josef nehledě na svůj handicap
osobně nasedl, a ušetřil tak za de-
moliční a výkopové práce statisí-
ce, ne-li miliony. Hodně pomáhali
místní řemeslníci. Teď už zbývají
zdánlivé detaily. „Dokončíme pří-
jezdovou plochu a parkoviště před
klášterem, a jak se říká ve filmu Na
samotě u lesa, pak už nezaseju a pů-
jdu do důchodu,“ směje se pan Fučík,
ale on i všichni kolem dobře vědí,
že nic není vzdálenější pravdě. On
i manželka sice cítí, že síly možná
ubývají rychleji než dřív, ale elán jim
tedy rozhodně nechybí. Navíc kdo by
chtěl opustit dílo, když je téměř hoto-
vo? Možné pokračovatele vidí v ro-
dině svého čtyřicetiletého syna Aleše
s partnerkou a dvěma vnučkami. Ze-
jména teprve pětiletá Klárka prý už
nyní říká, že už to tam všechno zná,
takže brzy začne.
Ačkoliv ne tak úplně vše je hotovo.
Zbývá ještě poslední patro. Vjíždíme
do něj moderním výtahem, abychom
se ocitli v troskách bývalého ne-
mocničního oddělení. Takhle to tu
vypadalo všude. I po dvou dekádách
tu stále čpí dezinfekce z operačních
sálů. Na oprýskaných zdech jsou
zbytky dlaždiček, několika vrstev
barevných nátěrů, sanitární tech-
niky, různých obkladů a podobně.
Vše pokrývá prach. Josef vzpomíná,
jak sem chodil za svojí maminkou,
která zde pracovala jako zdravotní
sestra. Dokonalé kulisy pro natáčení
nějakého thrilleru nebo na pořádání
punkového mejdanu či industriální
technoparty. Do takových míst se
vozíčkář často nedostane. Za pár let
by tu měla být galerie. Josef Fučík
sice víc doufal v byty samostatného
bydlení, investorem budovy však už
je město. „Naše organizace by provoz
finančně neutáhla, vždyť jen to celé
vytopit stojí statisíce ročně. Když za-
pnu kotel, úplně vidím, jak z komína
létají bankovky. Život bez bariér tu
bude mít garantované sídlo na pat-
náct let,“ konstatuje bez sentimentu
Josef Fučík.
ŽIVOT BEZ BARIÉR
A čemu všemu se vlastně Život bez
bariér věnuje? Všechny aktivity ve
čtyřech různých objektech (z toho tři
v areálu kláštera) směřují především
na podporu osob s tělesným, men-
tálním, duševním nebo smyslovým
postižením. Pomáhají také jejich ro-
Tehdy jsem jel kolem budovy
paulánského kláštera, dominanty
města, kde právě zrušili nemocnici,
a všiml jsem si, že je objekt na prodej.
Tak jsem se rozhodl, že do toho
půjdeme.
Manželé Fučíkovi
mohou být právem
hrdí na odvedenou
práci. Zbývá
dodělat poslední
patro.