Můžeš

Čtení pro ty, kteří se nevzdávají. Už od roku 1992 je Můžeš svědkem změn, které doprovázely život nejen smyslově, mentálně či fyzicky handicapovaných lidí. Chceme inspirovat, pomáhat a rozsvěcovat na témata i souvislosti, které jinde nenajdete, přesto, že se týkají nás všech. Chceme také přibližovat oba světy –lidí s postižením a těch, kteří zatím žádné postižení nemají. Hranice je přeci velmi tenká – a přesto na sebe lidé z obou stran často nedohlédnou. Mnohdy se tak připravují o možnost si porozumět a možná udělat ten jeden krok navíc, jeden krok k lepšímu.

Strana 51

ČASOPIS PRO TY, KTEŘÍ SE NEVZDÁVAJÍ

můžeš / číslo 7–8 - 2015

51

mi některý pořady hnusej. Třeba jak zabíjej

lidi! To by vysílat neměli. Když sem tam byl

tři měsíce, řekla Lucka, jestli bych chtěl sám

ven. Že na to mám. Bál jsem se, nejdřív mě

asistent Radek povodil po okolí Petrklíče,

pak sme šli dál, až ktramvaji.

Tramvaj sem znal jen ztelevize abyla

mnohem větší, než sem myslel. Hodně sme

dělali keramiku ajednou řek Radek, že bych

se moh podívat na výstavu čínskýho porce-

lánu. Jeli sme metrem! Pod zemí sme jeli

avono to fungovalo. Já se teda bál, až sem

si trochu učůrnul, ale vono to fungovalo.

Ijezdící schody. Ta výstava mě moc nebavi-

la, musel sem myslet na to metro. ARadek

mi taky slíbil, že mě všechno naučí ajednou,

jednou že pojedu sám!

To už mi bylo přes dvacet azrovna, když

mi ostatní klienti, asistenti isama Lucka

udělali narozeniny sdortem, přišel dopis,

že moje máma umřela. Já myslel, že už je

dávno mrtvá, ale líto mi jí bylo.

Naučil sem se chodit sám ven aněkdy

inakupovat malý zboží ve večerce. Taky sem

si začal všímat, co dělaj lidi venku. Někdy

mi to přišlo blbý. Třeba parkovali na místě

vozíčkáře odnaproti avon pak musel hledat

místo po celý ulici. Začal sem to hlídat, ajak

tam někdo postavil auto, hned sem běžel ho

upozornit. Většinou mi jen řekli – nevotra-

vuj, debile.

Ptal sem se Lucky, co mám dělat, aona

řekla, že mám pokračovat, ale dát si pozor,

aby mě někdo nenapad. To se ale stalo,

nějakej chlap mě chytil, dotáh do Petrklíče

ařval – zavřete si ty kretény! Kluci asistenti

ho vyfotili, dali to policii, ale jemu se nic

nestalo. Taky sem si všim, že ráno, tak před

pátou, já totiž hrozně brzo vstávám, vyváží

nějaká dodávka do parku haraburdí, hlavně

kusy izolací avšelijakejch zbytků ze stavby.

Řek sem to Radkovi, avíte, co udělal? Přines

mobil anaučil mě sním! Hlavně fotit! Tak

sem čekal celou noc, avopravdu ráno přijeli

zas! Vyházeli odpad acouvali, když sem je

pěkně vyblejsk!

Radek byl nadšenej, aže to dá na místní

úřad. Jenomže se zase nic nestalo aRadek

řek – na skládku peníze nemají, ale na

úplatky jo. Tomu sem vopravdu nerozuměl.

Takže jedinou mojí zásluhou bylo, že sem

zachránil tu holčičku zvedlejšího paneláku.

Každej den, ikdyž byla zima apršelo, stála

na balkoně akoukala. Třeba dvě nebo tři

hodiny. Já mám teď totiž hodinky, dostal

sem je od Lucky, byl sem už třikrát nejlepší

vbodování aktivit. Tak ta holčička tam stála,

ato bylo divný.

Ve večerce přitom říkali, že mámu má,

ale ta sedí furt vhospodě. Ata holka tam

furt byla sama. Jak sem to řek asistentům,

hned sme se tam šli podívat. Byla na balko-

ně. Tentokrát zavolali pohotovostní policii,

anajednou tolik houkaček, policajti, hasiči

isanitka. Stáli sme dole aviděli, jak hasič

rozbil dveře na balkon, popad holku aza

chvíli ji už vezla sanitka pryč. Pak vo tom

psali ivnovinách, ale vo mně ne. Jenomže

mě stejně pozval – iLucku – starosta naší

městský části, moc mi děkoval, nabíd mi

chlebíčky, anakonec mi dal dárek. Mobil!

Už si ho nemusím pučovat od Radka.

Teď mám sice problém komu volat, ale

jinak se potvrdilo, že je správný, abych idál

chodil ven. Takže jak já to vidim, všichni

mentálové by měli chodit ven. Apozorovat

parkoviště, park ibalkony.



Jak to vidim