Můžeš

Čtení pro ty, kteří se nevzdávají. Už od roku 1992 je Můžeš svědkem změn, které doprovázely život nejen smyslově, mentálně či fyzicky handicapovaných lidí. Chceme inspirovat, pomáhat a rozsvěcovat na témata i souvislosti, které jinde nenajdete, přesto, že se týkají nás všech. Chceme také přibližovat oba světy –lidí s postižením a těch, kteří zatím žádné postižení nemají. Hranice je přeci velmi tenká – a přesto na sebe lidé z obou stran často nedohlédnou. Mnohdy se tak připravují o možnost si porozumět a možná udělat ten jeden krok navíc, jeden krok k lepšímu.

Strana 50

50

můžeš / číslo 7–8 - 2015

POVÍDKA

Ilustrace: JIŘÍ BUŠEK

C

o já si vživotě užil! Od malinka

sem byl trochu jinej než vostatní

akluci se mi strašně smáli. Taky mě

posílali srůznejma úkolama třeba do

obchodu – abych koupil bublinu do

vodováhy nebo deset deka včerejšího počasí.

Když sem nechtěl, mlátili mě anebo svlíkli

do naha aposlali domů. Až když vostatní

šli do školy ajá ne, řekla mi máma, že sem

postiženej, dokonce mi četla papír vod dok-

tora, co mě prohlížel.

Nevěděl sem, co to všechno je, nějaký

ty deagnózy, až dlouho potom mi pani Kade-

řábková, co mě měla na národním výboře na

starosti, jednou pomalu vysvětlila, že sem

mentálně postiženej, prostě mám nějakou

poruchu vhlavě auž to jiný nebude. Vpo-

mocný škole sem se ale učil dobře, adokon-

ce to vypadalo, že pudu do učení na lakýrní-

ka, jenže umřel mi táta, myslim, že se upil.

Máma si našla jinýho, ajen se nastěhoval, už

mě pani Kadeřábková vezla do ústavu. Ten

novej mámin frajer mi na rozloučenou řek,

že se těší, jak už mě neuvidí. Aneviděl. Ani

máma za mnou nejezdila jako rodiče mejch

kamarádů. Nejezdila, tak co.

Vústavu to bylo docela dobrý, jen mi

vadily obrovský ložnice, na naší bylo třicet

kluků. Ale vdruhým patře byly holky, to mě

docela zajímalo. Jídlo bylo dobrý, škola ušla,

dost sme dělali na zahradě achodili na vy-

cházky avejlety. Lidi po nás pokukovali, jed-

nou sme jeli na Bezděz abyl dost plnej vlak.

Jak sme nastoupili, tak lidi utekli zvagonu,

takže sme tam byli sami, což bylo dobrý.

Taky tam byly naše holky, hlavně Zuska,

ta se mi moc líbila, ikdyž má mongoláka

atrochu hůř mluví. Ale je moc hodná ajed-

nou sme se vzahradě líbali. To bylo per-

fektní! Jenže na to přišel vychovatel Brůha

adal mi dvě facky. Stejně sme se pak líbali,

našli sme takovej kout ve sklepě atam sme

chodili. Některý kluci to věděli afurt mě

vyslýchali, aBubeníček, takovej náš vedoucí

party, mě vzal jednou do zahradnický kůlny,

nabíd mi cigáro azeptal se, jestli už to se

Zuskou dělám.

Nevěděl sem co, tak mi řek otěch věcech,

aukázal dokonce nějakej časopis snaha-

tejma fotkama chlapů iženských. Byl sem

ztoho vyvalenej, ataky mi bylo špatně

zcigára. Bubeníček mě ale uklidnil ařek, že

to můžu se Zuskou dělat, protože mongoláci

děti mít nemůžou. To mi nepřišlo spra-

vedlivý. Zusku ale brzo vzali rodiče domů

aBrůha mi řek, že to zařídil von, protože

mám prasácký sklony.

Ale stejně se mi po Zusce stejskalo, jenže

sem jí chtěl psát, ale to mi moc nejde avona

psát vůbec neumí. Já ale dobře čtu avšech-

no přečtu, ikdyž mi to připadá někdy dost

nesrozumitelný. Třeba takový básničky vod

Erbena, to mi hlava nebere. Jak může holka

žít svodníkem pod vodou avychovávat tam

dítě! Dyť by se utopilo! Brůha mě najed-

nou zavolal ařek, že už je mi vosumnáct

amusim zústavu pryč. Ptal sem kam, avon

jen řek – uvidíš!

Pak mě vezli sanitkou moc kilometrů ana-

konec to byla psychiatrická léčebna. Jenom-

že já se neměl na co léčit. Byl sem zdravej,

akorát postiženej mentál. Nejblbejší bylo, že

tam vopravdu všechno měli jako vnemocni-

ci, pyžama, župany, prostě jako vnemocnici.

Aty lidi tam! Některý jen koukali zvokna,

jiný furt naříkali aněkterý se taky furt chtěli

prát. Tak tam sem byl dva roky. Až přišla

Lucka! Bezva Lucka, krásná, aprej taky moc

inteligentní, jak říkaly sestřičky. Aže prej má

nějaký středisko, kde bych moh bejt atřeba

ipracovat atřeba ichodit ven atřeba si najít

ikamarádku atřeba sní ibydlet. To bylo

šíleně zajímavý, atak sem jel.

Středisko se menuje Petrklíč aje nás tam

třicet, tedy mimo Lucky adalších asisten-

tů. Máme se dobře. Pomáháme vkuchyni,

uklízet, některý ženský tam ipečou aháč-

kujou. Já mam nejradši televizi, ikdyž se

ZDENĚK JIRKŮ: