Můžeš

Čtení pro ty, kteří se nevzdávají. Už od roku 1992 je Můžeš svědkem změn, které doprovázely život nejen smyslově, mentálně či fyzicky handicapovaných lidí. Chceme inspirovat, pomáhat a rozsvěcovat na témata i souvislosti, které jinde nenajdete, přesto, že se týkají nás všech. Chceme také přibližovat oba světy –lidí s postižením a těch, kteří zatím žádné postižení nemají. Hranice je přeci velmi tenká – a přesto na sebe lidé z obou stran často nedohlédnou. Mnohdy se tak připravují o možnost si porozumět a možná udělat ten jeden krok navíc, jeden krok k lepšímu.

Strana 28

LETOHRÁDEK VENDULA

28

můžeš / číslo 7–8 - 2015

dopravy, ovládá náhradní trasy, žádná výluka

ji nemůže zaskočit. Když před lety velké

povodně naprosto ochromily metro itramva-

je, právě Lenka si bleskově osvojila náhradní

spojení amohla pomáhat celé rodině sces-

tami po hlavním městě. Ovšem výborně umí

ijiné disciplíny. Její sbírka medailí zčeských

imezinárodních lyžařských soutěží včetně

olympiád zaplní pěkně velkou vitrínu. Jezdí

dobře na kole ina koni, má nečekané zna-

losti ze zeměpisu, historie, umění… Akdyž

ktomu připočteme nový vztah – právě ve

Vendule se potkala sHonzou –, nemůže leto-

hrádek dostat jinou známku než jedničku.

Ale vše není jen růžové: „Jsme rádi, že

Lenka může do Venduly jezdit aže je tam

spokojená. My smanželem ale už nejsme

nejmladší amusíme přemýšlet, co bude, až

se odceru nebudeme moci starat… Snažíme

se zajistit nebo přímo vytvořit různé varian-

ty pro tu dobu, musíme mít jistotu, že ona

nezůstane sama…“ Lenčini rodiče zvládají

už skoro čtyřicet let starost opostižené dítě.

Lenčinu diagnózu – psychomotorickou re-

tardaci – způsobilo zanedbání lékařské péče

aproti tomu je každý bezbranný. Když se

něco takového stane, jsou prvními pacienty

rodiče azáleží na nich samých, jestli aja-

kým způsobem se dokážou stakovou situací

vyrovnat, postižení dítěte přijmout anaučit

se přes to všechno žít plnohodnotný život.

Všichni víme, že jde oosudové, neodstra-

nitelné postižení. Každou rodinu pak čeká

nekonečná trpělivost, hledání nejlepší péče,

zvládnutelné školy, měsíce aroky zatnutých

zubů, když se nedaří. Apostupně zmíněná

otázka – co bude jednou, až…

Škola pevné rodiny

Dája Kabátová zná tuto otázku vyslovenou

ijen naznačenou. Všichni její klienti zůstá-

vají svým způsobem dětmi, atedy bytostmi

více či méně nesamostatnými. Všichni se

ale denně (někteří třeba jen jednou týdně)

vracejí ke svým rodinám. „Právě trvalý

pobyt doma, samozřejmá přítomnost po-

stiženého člověka vrodině, dobrá znalost

jeho potřeb iomezení, vytvářejí postupně

zvláštní efekt – když už rodiče nemohou

nebo nejsou, najde se bližší nebo vzdáleněj-

ší příbuzný apostará se. Řekla bych, že naši

klienti mají velkou naději, že natrvalo už

do nějakého ústavu nepůjdou. Tím ale ne-

vyhráváme jen my, ale celá společnost…“

připomíná Dája důležitou souvislost práce

neziskových organizací, veřejně sice chvá-

lených, ale jinak často ostudně odstrkova-

ných. Vnaší zemi zkrátka váží víc akvapark

než sto letohrádků se spokojenými klienty.

Co naděláme…

Před pětadvaceti lety se na Dáju Kabá-

tovou koukali skoro všichni jako na blázna.

�

TKANÍ jde někdy pomalu... ...ale kvalita je důležitá. DÁJA a její radost. LENKA s Honzou.

A VYSTOUPENÍ

nebývají posmutnělá.

PEKAŘSKÉ ŘEMESLO tady nevymře.