Můžeš

Čtení pro ty, kteří se nevzdávají. Už od roku 1992 je Můžeš svědkem změn, které doprovázely život nejen smyslově, mentálně či fyzicky handicapovaných lidí. Chceme inspirovat, pomáhat a rozsvěcovat na témata i souvislosti, které jinde nenajdete, přesto, že se týkají nás všech. Chceme také přibližovat oba světy –lidí s postižením a těch, kteří zatím žádné postižení nemají. Hranice je přeci velmi tenká – a přesto na sebe lidé z obou stran často nedohlédnou. Mnohdy se tak připravují o možnost si porozumět a možná udělat ten jeden krok navíc, jeden krok k lepšímu.

Strana 48

48

můžeš / číslo 7–8 - 2015

NA CESTÁCH

�

Místní spasitel

Bohužel Matějovi jakožto největšímu sva-

lovci znás se podařilo zlomit kliku, která

handbike pohání. No aco teď? Před cestou

jsme dostali kontakt na islandského prodej-

ce handbiků. Tak mu voláme avysvětlujeme

naši situaci. On že prý ještě žádný handbike

neprodal, ale knašemu štěstí má jedno kolo

objednané muž změsta, kde právě jsme.

Onen muž se jmenuje Gisli, akdyž jsme mu

zavolali, zda nám může nějak pomoci, oka-

mžitě vymyslel plán. Byl zrovna pryč, tak

pro nás poslal svého zaměstnance, ten nás

iskolem odvezl do nedaleké elektrárny, kde

byl čistě náhodou chlápek, který umí svářet

hliník. Kliku vyztužil, svařil aještě za to nic

nechtěl. Ráno jsme sbalili stan, věci ajeli

poděkovat Gislimu.

Usměvavý padesátník na vozíku byl

opravdu srdcař. Nejenže také nic nechtěl,

ale pozval nás ještě na jídlo. Předtím navíc

řekl: „Kluci, tady kolem jezera Mývatn je to

nádherný, jeďte se projet kolem.“ My na něj

že nemáme čas amusíme jet. Kolem jezera

je to devadesát kilometrů amy si nemohli

dovolit ztratit dva dny. „Tak tady máte klíčky

od auta apřijeďte za tři hodiny kvečeři.“

Zná nás půl hodiny apůjčí nám auto? To se

jen těžko chápe.

Po večeři prohlásil, že chce zítra jet na

ryby, ať jedeme sním. To jsme nemohli

odmítnout acelou následující noc Jenda

sMatesem rozhazovali sítě nebo nahazo-

vali pruty. Já byl občas kapitánem malé-

ho motorového člunu. Ještě než jsme se

sGislim rozloučili, dal nám svůj záložní

telefon aobden nám volal. Ptal se, jestli

je všechno vpohodě, jak to zvládáme, dal

nám informace opočasí nebo řekl: „Kluci,

za třicet kilometrů potkáte restauraci, máte

tam objednaný jídlo.“ Gisli nad námi převzal

tak trochu ochrannou ruku. Měli jsme fakt

kliku, že Mates tu kliku urval.

Nuda avzrůšo

Všechno dobře dopadlo amy spěchali

do Reykjavíku. Cestou nás čekaly takové

nádhery jako vodopád Goðafoss nebo fjord

uAkureyri. Přejeli jsme hory amálem pár

ovcí, dali si závod sislandskými koňmi

známými svým „pětikrokem“ astotálně

sjetými plášti dorazili do campu vcentru

Reykjavíku.

Byl to jediný camp, který jsme na Islandu

navštívili. Nutno dodat, že tam byla posled-

ní sprcha, která umyla naše smradlavá těla.

Následujících pětadvacet dní jsme na tento

luxus jen čekali. Během dvou dní vReykjaví-

ku jsme opravili vozík akola, dopili zásoby

slivovice adál bušili směrem na východ, ke

slavnému Geysiru.

Abych nastínil náročnost handbikingu:

Od Geysiru kvodopádu Gullfoss je to deset

kilometrů. Měli jsme šílený protivítr ajeli to

tři hodiny. Zpět po větru jsme skoro ani „ne-

zapádlovali“ ado půl hodiny byli ustanu.

Chce-li někdo dobré podmínky pro kolo, ať

proboha nejezdí na Island!

Mimochodem, Geyisir byl docela nuda.

Jednou za pět minut vystříkne trocha vody,

adíky ačau. Vodopády jako např. Selja-

landsfoss, Skógafoss nebo ledovec Vatnajö-

kull nám přišly jako podstatně větší vzrůšo.

Nákup zpopelnice

Do cíle našeho „vejletu“ zbývaly dva týdny.

Hlad, zapříčiněný strachem znedostatku

financí, nás donutil vyzkoušet „dumpster

diving“. Dumpster je včeštině popelnice

adiving potápění, tak je asi jasné, co jsme

začali dělat. „Jendo, díky, žes to odstarto-

val!“ Vidět „šampóna“ Matese skákat do

kontejneru aradovat se zúlovků, to je kne-

zaplacení. Otom, že jsme od té doby začali

plnohodnotně jíst, se ani nebudu rozepiso-

vat. Prostě to tak bylo.

Během posledních dní jsme zažili ještě

dvě velké krize. První byla, když nás déšť

uvěznil na dva dny do stanu. Postupně jsme

ve spacáku sušili nejméně mokré oblečení

ačetli knihu od Jiřího Kolbaby, kterého jsme

pár dní předtím potkali. Kniha nás zachráni-

la před ponorkou, která by asi jinak hrozila.

Adruhá krize byla, když jsme všichni na

začátku šotolinového úseku píchli azbývaly

nám poslední fleky zlepení. Naštvaní jsme

se utábořili, otevřeli piva, která jsme prozí-

ravě ze zbytku peněz koupili, apřemýšleli,

jak přejet následujících dvacet kilometrů.

Musíme si pomáhat

Vtu chvíli volal Gisli, jak se máme atak.

Řekli jsme mu, co máme za trable, aon, že

za pět minut zavolá. Za pět minut zavolal,

že prý pro nás ráno přijede chlápek sautem

avlekem, aby nás přes ten úsek převezl.

Ráno přijel Robert, naházeli jsme kola na

vlek aza půl hodiny jeli spokojeně po as-

faltu. Cestou se Roberta ptáme, odkud zná

Gisliho. „Neznám ho. Nikdy jsem ho neviděl.

Včera volal, že potřebujete pomoct, tak jsem

přijel,“ odpověděl. Tím bych shrnul, jak jsou

Islanďané naučení si pomáhat.

Zbývalo jen pár dní cesty. Příjezd ktra-

jektu byla velká euforie. Řvali jsme radostí.

Na bolavé ruce jsme po 1600 km ačtyři-

ceti dnech vsedle zapomněli. Na začátku

jsem říkal, že „jestli tohle přežiju, tak teda

nevim“. Teď už vím. Musím jet na podobný

výlet znovu. Ty zážitky za tu dřinu stojí!



SPOJIT SÍLY

jsme museli hned

v prvním několika-

kilometrovém

stoupání.

VODOPÁD

SKÓGAFOSS,

jeden z větších

vodopádů,

zdaleka ne však

největší.

BOHUŽEL jsme se často cítili býti větší atrakcí

než příroda Islandu.