Můžeš

Čtení pro ty, kteří se nevzdávají. Už od roku 1992 je Můžeš svědkem změn, které doprovázely život nejen smyslově, mentálně či fyzicky handicapovaných lidí. Chceme inspirovat, pomáhat a rozsvěcovat na témata i souvislosti, které jinde nenajdete, přesto, že se týkají nás všech. Chceme také přibližovat oba světy –lidí s postižením a těch, kteří zatím žádné postižení nemají. Hranice je přeci velmi tenká – a přesto na sebe lidé z obou stran často nedohlédnou. Mnohdy se tak připravují o možnost si porozumět a možná udělat ten jeden krok navíc, jeden krok k lepšímu.

Strana 49

můžeš / číslo 7–8 - 2015
49
POVÍDKA BÁSEŇ
TEREZA HORVÁTOVÁ:
Zahrada
Ilustrace: JIŘÍ BUŠEK
N
a konci vesnice byla zahrada. Roz-
pínala se do šířky ido dálky, ale
nikdo netušil, co vní je, protože ji
skrýval starý dřevěný plot porost-
lý popínavými rostlinami. Nikdo
netušil, jak je krásná, lidé mohli spatřit
jen vršky mohutných smrků avznešených
borovic.
Zahrada kvetla po celý rok; na jaře se
skvěla žlutými narcisy, fialovými krokusy
ačervenými tulipány, vlétě tam půvabně
voněly desítky růžových keřů, nad kterými
létaly včely, čmeláci apestrobarevní motýli.
Když přišel podzim, zelený trávník byl
pokryt jemným kobercem barevného listí.
Spanilé kvetoucí vřesy šířily vůni široko
daleko atajemně rudé jiřiny se pod jemnými
poryvy chladného vánku kývaly ze strany na
stranu. Zima pokryla celou zahradu měkkou
pokrývkou sněhu amalé jezírko pokryla
vrstvou ledu třpytícího se vzimním slunci
jako drahokamy.
Zahrada však skrývala ještě jedno ta-
jemství. Malý domek krčící se mezi štíhlými
borovicemi aširokými záhony lilií, růží atuli-
pánů. Nikdo zvesnice nevěděl, že tam domek
stojí, nikdo nikdy nespatřil jeho okrové cihly
porostlé tmavě zeleným břečťanem apsím
vínem. Když kolem zvědaví lidé procházeli,
viděli jen několik koček vyhřívajících se na
plotě, ale když se jich chtěli dotknout, kočky
seskočily dolů azmizely vbujném porostu.
Jako mědí se lesknoucí kocouři, černé kočky
izrzavá koťátka, ti všichni našli ochranu
upaní domu izahrady.
Přestože lidé nevěděli, že tam někdo žije,
vroztomilém malém domku přebývala stará
paní. Bílé vlasy měla stažené do měkkého
uzlu avlídný laskavý obličej jí zdobily de-
sítky vrásek. Sice byla stará, ale každý den
vycházela ven do zahrady ave stínu stromů
pečovala osvé rostlinky. Zahrada kvetla do
krásy astařenka často sedávala na lavičce
ana klíně měla šedivě zbarvenou kočku.
Kočka jemně předla astará paní zavřela
oči… To byla další zvláštnost. Paní kočky
přitahovala svou jemností alaskavostí.
Všechny toulavé kočky uní našly ochranu,
pelíšek, jídlo apití. Žila sama, atak jí dělaly
společnost právě kočky.
Večer se zdomku linuly tisíce vůní čajů
abylinek. Paní vařila léčivé čaje apod
závojem tmy, jen za svitu měsíce, sdopro-
vodem svých milovaných koček vycházela
do vesnice. Čaje pokládala na parapety oken
domů, kde bydleli nemocní lidé. Dělala to
tak už od pradávna abyliny zjejí zahrádky
vždycky pomohly. Pomalu se obrátila, došla
až kzarostlé brance, otočila zrezivělým
klíčem aprocházela svou krásnou zahradou,
až po chvíli cesty spatřila malou chaloupku,
ze které se do daleka linula příjemná záře.
Věděla, že je doma...
Autorka studuje vJedličkově ústavu.
Náhody
TEREZA HORVÁTOVÁ
Náhody
a střepy ze sklenic
v růžovém svitu podlitin
bez nehod
Nehody
mohla bych říct
a pak se usmívat svému nadání
umět zaměnit písmenko
Nálada
na triku nápis
že se vlastně nijak necítím
ale kam patřím vím
ve tváři výraz
který nekecá
ale lže
přestože netiskne
a venku prší shůry
moje sliby, tvoje výčitky
z ruky do ruky předávám
kousky tvého srdce dál
a nikdo neví
že není jediné
co rozlámané někdo
někomu zaprodal
i moje krvácí…
a plane…
a postupně zhasíná…
K prázdninám patří i pěkné čtení. Vybrali jsme pro vás dvě ukázky z tvorby Terezy Horvátové,
středoškolačky z Jedličkova ústavu. Má talent? Posuďte a třeba i pošlete něco pěkného
z vaší tvorby nebo z pokusů vašich známých a kamarádů.
Zajímavé básně, kratší povídky nebo třeba i epigramy rádi otiskneme.
Můžeš