Strana 8
můžeš / číslo 11 - 2012
TÉMA: Ústavní péče
Mezi poslaneckou
sněmovnou a senátem
putuje v současnosti
zákon, který má výrazně
omezit počty kojeneckých
ústavů a počty dětí v nich.
Vyvolal však velké diskuse.
PhDr. Petra Vrtbovská,
Ph.D., z Institutu Natama
je u nás nejvýraznější
zastánkyní umísťování
dětí místo do kojeneckých
ústavů do přechodné
pěstounské péče
a adoptivních rodin.
PĚSTOUNI,
ČI ADOPTIVNÍ RODINA?
Text: PAVEL HRABICA
Foto: JAN ŠILPOCH
Řada dětí se bez odborné péče vespe-
cializovaných zařízeních neobejde.
Všechny proto dopřechodné pěs-
tounské či náhradní rodinné péče asi
umístit nejde.
Je mnoho typů péče, které potřebují ústavní
zařízení, ale zrovna udětí by měla být
ústavní péče velmi výjimečná. Dítě primárně
potřebuje rodiče.
Najde však každé dítě svého příjemce?
Velká Británie má kolem 60 milionů lidí aasi
pět tisíc dětí vrezidenční péči. Unás vko-
jeneckých ústavech adětských domovech
pro děti dotří let jsou necelé dva tisíce dětí.
Dokojeneckých ústavů ročně přichází asi pět
set dětí. Které děti potřebují ústavní péči?
Předně: když se jedná opostižení,
uněhož je nutná podpora lékařských pří-
strojů, což je vdomácí péči obtížné. Pokud
není postižené dítě závislé napřístrojích,
existují vevyspělých zemích specializované
pěstounské rodiny, které mají dítě doma.
Druhý důvod umístění vústavu je tehdy,
když je dítě sobě či okolí nějakým způsobem
nebezpečné. Jedná se orůzné kombinace
postižení, onásledky traumat apodobně.
Takových případů je však velmi málo.
Poslední skupinou dětí, které zfungujících
dětských domovů – ato často ani pokolapsu
jejich původní rodiny – nemá význam umís-
ťovat dopěstounských či náhradních rodin,
jsou děti kolem 12 až 14 let. Jsou vpubertě,
vevývojovém stadiu, kdy se teenageři chystají
opouštět rodinu aodstřihují idosavadní pevné
vazby. Tam se nabízí například internátní péče
smožností kontaktu spůvodní rodinou.
Trvalé umístění dítěte dokojenecké-
ho ústavu apak dodětského domova by
nemělo být dovoleno –, stejně jako je tomu
vevyspělém světě.
Jaká je naděje, že se kojenci dojed-
noho roku života dostanou zústavu
dopěstounské přechodné péče, která
kojenecký ústav nahradí?
Naděje je veliká. Přechodná péče oděti
dojednoho roku nepředstavuje problém.
Pěstounská rodina má doma postýlku,
dostane odstátu dvacet tisíc korun měsíčně,
zkojeneckého ústavu zavolají, že mají dítě,
pro které se hledá adoptivní rodina. Vy si ho
jako ověření pěstouni převezmete, několik
měsíců ho vdomácím prostředí pipláte,
akdyž se najdou adoptivní rodiče, předáte
ho. Atak pořád dokola. Zájemců, kteří stojí
otento typ péče okojence, se nyní objevuje
hodně. Iknám neustále volají, chtějí se
dotoho pustit.
Nemůže se stát, že to budou lidé dělat
pro peníze? Nebo – jen pro peníze?
Máte rád svou práci? Máte. Berete zani pe-
níze? Berete. Tak vidíte. Tady je to stejné. Ti
lidé, kteří se kněčemu podobnému rozhod-
nou, musí zůstat doma. Připomínám, že tohle
není rodičovství vpravém slova smyslu.
Paní – uvažujme spíše oženách než
omužích – nemůže jít dopráce, musí zůstat
doma, nemůže si vydělat peníze, je jí třeba 45
let. Má nastarosti pět mimineček zarok, je
vlastně namateřské dovolené. Je to její pra-
covní činnost aděti dostanou, co potřebují
– narozdíl odkojeneckých ústavů. Bez peněz
by to tihle lidé dělat nemohli. Je jen malý
vzorek těch, kteří by si to mohli dovolit bez
finančního přispění státu. Pěstouni jsou také
pečlivě vybíráni, školeni akontrolováni.
Přesto se obávám, že se najdou lidé,
kteří pojmou tento druh péče odítě
jako čistě výdělečnou činnost. Případy,
kdy si pěstounské rodiny nabírají víc
avíc dětí, aby braly příspěvky, nejsou
vzácností…
Je to zdroj obživy, to souhlasím, ale jako
každý jiný. Pěstouni nejsou lidé, kteří při-
Petra Vrtbovská: