Můžeš

Čtení pro ty, kteří se nevzdávají. Už od roku 1992 je Můžeš svědkem změn, které doprovázely život nejen smyslově, mentálně či fyzicky handicapovaných lidí. Chceme inspirovat, pomáhat a rozsvěcovat na témata i souvislosti, které jinde nenajdete, přesto, že se týkají nás všech. Chceme také přibližovat oba světy –lidí s postižením a těch, kteří zatím žádné postižení nemají. Hranice je přeci velmi tenká – a přesto na sebe lidé z obou stran často nedohlédnou. Mnohdy se tak připravují o možnost si porozumět a možná udělat ten jeden krok navíc, jeden krok k lepšímu.

Strana 14

SLOUPEK

Jiřiny ŠIKLOVÉ

Vrácené zboží?

Ptáme se, proč se unás rodí málo dětí.

Příčinou není nedostatek bytů ani

nedostatek peněz, ale nechuť lidí vázat

se nacelý život nacokoliv. Dítě ztoho

nevyjímaje.

Skoro vše můžeme vživotě změnit, sman-

želkou či manželem se rozvést, zakoupený

dům opět prodat, vybrané zboží vrátit,

ato ještě ivzáruční době… Ale dítě je

tvor, člověk, ten druhý, oněhož se máme

starat apečovat, ikdyž to není nasto

procent ono, co jsme chtěli.

Jsme vybíraví, nároční, individualističtí,

chceme prosazovat svoji vůli, ato je asi

příčina, proč se dnes v těch nejbohat-

ších státech světa – aknim patří inaše

republika – rodí tak málo dětí. Atak jako

národ již odpříštího roku začneme vymí-

rat. Bude nás stále méně améně, pokud

se knám nepřistěhují cizinci. Přesto zde

mezi námi žijí děti, znichž budou zapár

let dospělí, které nikdo nechce. Jsou něco

jako vrácené zboží.

Atak jsme je dosud skladovali vrůzných

ústavech, jimž jsme říkávali výchovné,

ato ipřesto, že jsme věděli, že to není

optimální řešení.

Když se někteří snažili najít pro tyto děti

jinou formu péče, umístit je donáhrad-

ních rodin, další skupina rozhodujících

činitelů to zamítla.

Prý by děti vychovávali lidé, kteří by si je

nebrali kvůli lásce knim, ale jen proto,

aby zato dostali peníze. Určitě ito se

někdy stane, ale asi není problém sledovat

děti vychovávané vpěstounských rodinách

aobčas zasáhnout.

Znemožnit ale předání těch dětí, které

neměly štěstí, ajsou navíc třeba inějak

tělesně či sociálně handicapované, doro-

din, které je chtějí, je určitě nesprávné.

Poškozuje to ty děti, bere někdy ismysl

života lidem, kteří chtějí pečovat odruhé,

anavíc je to drahé.

Donákladů navýchovu dětí vdětských

domovech je třeba započítat nejen údržbu

budov ajejich vytápění, ale iplaty za-

městnanců, kteří se oděti starají.

Když již unás nepřevládá zdravý rozum,

kéž by alespoň převládl zájem ekonomic-

ký.

Kéž by byl zákon omožnosti výchovy

těchto dětí vrodinách brzy znovu předán

doposlanecké sněmovny akonečně schvá-

len. Jiné zákony počkají, nepřijetí tohoto

zákona poškozuje ty malé, ato se nedá

dodatečně napravit!



Autorka je socioložka,

členka rady Konta BARIÉRY.



můžeš / číslo 11 - 2012

TÉMA: Ústavní péče

Prý jde jen o šťastné oči

Nejrůznější populární vykladači tohoto

problému nakonec řeknou – co je lepšího

než milující rodina? Vzemi, kde se rozvádí

každé druhé manželství atisíce dětí se rodí

dovolných neformálních svazků, je snaha

onávrat kideální rodině docela legrační.

Ti nejsprávnější konzervativci by dokon-

ce nebyli ani proti zákazu interrupcí nebo

antikoncepce, jen aby zajistili reprodukci

národa. Pak bychom mohli mít nejen profe-

sionální pěstouny, ale rovnou profesionální

důkladně vybrané rodiče, kteří by státu

odpovídali hlavně zasvětonázorově správ-

nou výchovu svěřených dětí. Je to hloupost?

Opravdu?

Když stát neumí vytvořit lepší podmínky

pro rodiny sdětmi, když zparlamentních

plků onalezení systému přijatelného so-

ciálního bydlení už všechny bolí hlava, když

ženy-samoživitelky často marně žadoní

opár stovek pomoci nanákup jídla pro děti,

když před neplatiči alimentů justice jen krčí

rameny, když jsme najednou zjistili, že nám

chybějí školky, protože ztěch zrušených

jsou často herny, nebylo by nejlepší svěřit

všechny děti akreditovaným agenturám?

Všechny!

Profesionální pěstouni mají být novými

hvězdami naší sociální politiky. Biologičtí

rodiče ať jsou rádi, že naně nepřijde kont-

rola. Dr.Schneiberg zdůrazňuje: „Málokdo

ví, že unás probíhají adopce dozahraničí.

Lidé zcelé Evropy přitom absolvují krátké

adaptační pobyty vnašich ústavech, prostě

aby se nanového človíčka vesvé rodině při-

pravili. Aleckdo by se divil, jak odbornou,

materiální, ale ičistě lidskou úroveň našich

ústavů obdivují. Novela, okteré se bavíme,

předpokládá, že přechodná pěstounská péče

bude hlavní formou péče oděti bez vlastní

rodiny, postupně předávané odpěstouna

kpěstounovi, případně se nakrátko vmezi-

dobí vracející dovlastní rodiny anebo jsou

předány donějakého zařízení pro respitní,

česky úlevovou, péči – jednu ze služeb pro

profesionální pěstouny. Už dnes víme, že

tito pěstouni budou požadovat především

dítě zdravé, co nejmenší, azároveň možnost

zmíněné úlevové péče. Lze předpokládat,

že napřípravě žadatelů ototo nové zaměst-

nání, mimochodem novela předpokládá jen

velmi krátký kurz, najejich školení, vedení

aporadenství zaveřejné peníze – jinak

vsociální sféře nedostatkové – se budou

snažit podílet apřiživovat různé subjekty

včetně těch, které vznikly právě jen zatímto

účelem. Aúroveň této přípravy? Odborné

lékařské společnosti zatím osloveny nebyly.

Já souhlasím, že když bude opravdu dost

kvalitních pěstounů, můžeme postupně ně-

které ústavy rušit. Ale co ty vážně postižené

děti, jejichž rodiče jsou šťastní, že existují

kvalifikované ústavy amohou jim pomáhat?

Zastánci novely říkají, že místo toho vznik-

nou jakési poradenské ambulance. Zkrátka

my opravdu nepotřebujeme tzv. anglický

model – už proto, že část dospívající mláde-

že tam žije naulicích, což unás zatím právě

díky různým zařízením nevidíme.“

Atak jsme svědky zrodu podivné samo-

obsluhy založené najednoduché lži – jen my

víme, jak lidem zařídit štěstí! Dotoho nám

odborníci sletitými zkušenostmi mluvit

nebudou!

Vnašem současném světě není dobré

rodičovství zrovna ceněná hodnota. Ať

už pravé, biologické, nebo pěstounské či

adoptivní. Dokonce se zdá, že se postupně

začíná pokládat zajistý druh podivínství.

Jak umíme ocenit atřeba izaplatit dobrou

biologickou matku? Aústavy?

Ztěch pro nejmenší, dotří let věku, se

přes polovinu dětí pourčité době vrací

dosvých (!) rodin, další jsou úspěšně

osvojeny ajen necelých patnáct procent,

často těžce postižených, čeká další pobyt

vústavech. Samostatnou kapitolou jsou

děti naprahu puberty umístěné vdětských

domovech adiagnostických ústavech.

Jejich rodiny prostě selhávají. Dočasní

pěstouni budou úspěšnější? Zejména když

dostanou dobře zaplaceno? Stát si nyní

myslí, že ano.

Takže – co vlastně tento stát chce? Ne-

chce mít jen od těch dětí pokoj...? 

�

O OBĚTAVÉ PANÍ Ivaně Kottenové z Prahy,

která se stará o své dvě postižené děti,

jsme psali v červnovém vydání Můžeš.

Kdyby její děti skončily v ústavu,

zájem pěstounů by byl minimální.